Rudné doly v okolí Chrastavy

Počátky dolování rud jsou spjaty na Liberecku především s rodem Donínů, který přesídlil do Čech z Míšeňska v polovině 13. století za panování Přemysla Otakara II. Donínové získali od panovníka hrad Ulsicz (Vlčice), který přejmenovali na Grabštejn. První ač nejistá zpráva o těžbě rud pochází z roku 1256, kdy Jindřich z Donína žádá Přemysla Otakara II. o možnost povolat báňské odborníky - prospektory z Míšeňska. Podle pověsti chtěli noví kolonisté přejmenovat Chrastavu na Novou Pirnu, podle svého domovského města v Sasku. Prospekční práce byly zřejmě úspěšné, protože již od roku 1267 byly údajně zaraženy doly na severním úpatí Dlouhé hory v místech dnešní Panenské Hůrky. Význam dolování však nepřesáhl hranice regionu a o jeho rozsahu se nezachovala žádná zpráva. Příchozí nové hornické obyvatelstvo patrně doplnilo stávající sídla v okolí, Chrastavu a Bílý Kostel (původně Heinrichsdorf). Přímo na ložisku pak vzniklo hornické sídliště, obecně zvané "Hora". Z těchto "hor" mohla vzniknout ještě před koncem 13. století osada Panenská Hůrka a Andělská Hora.

Revír Panenská hůrka

První horníci patrně těžili stříbro a olověné rudy v nevelkých hloubkách z obohaceného cementačního pásma ložiska. První věrohodná zpráva o dolování je až z 25. ledna 1357. Tehdy se Jan a Jindřich z Donína z rodové linie Neurode zřekli ve smlouvě s Janem a Václavem z Donína za úplatu práva na dolování na panství Grábštejn. Snahu držitelů panství o rozvoj dolů též dosvědčuje zasvěcení grábštejnské hradní kaple svaté Barboře (ochránkyně a patronka všech horníků) v roce 1387.

Roku 1425 získalo město Žitava od císaře Zikmunda monopol na výkup veškerého olova z Panenské Hůrky. Veškerý kov tak proudí přes sklad v Žitavě. Zvrat nastal roku 1430, kdy hrad Grabštejn obsadila husitská posádka. Bez odbytu doly zanikly.

Obnova revíru začala roku 1470. Lužičtí těžaři vyčistili staré zatopené šachty a zafinancovali ambiciózní projekt hluboké dědičné štoly, která měla podsednout a odvodnit celý revír. Majiteli dolů se stali nejbohatší měšťané Zhořelce. Vytavené stříbro zásobovalo zhořeleckou mincovnu. Intenzivní těžba trvala však pouze třicet let. Prohlubování šachet a kolísavý obsah rudy zvyšovaly náklady a s nimi i riziko prodělku. Po roce 1510 se kapitál bohatých lužických měšťanů přesunul do méně rizikového podnikání a revír spěl k úpadku.

Roku 1514 si majitel Grabštejna Mikuláš II. z Donína si vyžádal na králi Vladislavovi propuštění z lenního svazku. V závěru královské listiny je připojeno osvobození od povinné platby desátku z drahých kovů panovníkovi. Veškerý zisk tak zůstal majiteli panství. Proto se Donínové pustili do dolování ve vlastní režii. Bohužel geologické poměry na Panenské Hůrce znemožnily v hloubce efektivní těžbu, a tak investice přinesly Mikuláši II. jen dluhy. Bez údržby se sesula i hluboká dědičná štola, takže se celé západní křídlo revíru zatopilo. Těžba pokračovala ve východní části revíru v Hutním koutě především na dole Pěti Bratří. Potomci Mikuláše z Donína se ještě snažili přilákat cizí kapitál vydáním Horní svobody roku 1547, ale pozvolný úpadek se již nepodařilo odvrátit. Pro nesplácení dluhů byli nakonec nuceni celé panství roku 1562 prodat.

Novým majitelem se stal Jiří Mehl ze Střelic, který převzal část dolů do své režie. Snaha po maximálním zisku ze zakoupeného panství vedla ke stížnostem svobodných těžařů (soukromých investorů) a povstání dědičných sedláků. Spory o horní svobodu z roku 1547 a o placení důlního dřeva vyvrcholili roku 1576, kdy se do sporů vložil císař Rudolf II. Koncem 70. let 16. stol. bylo komorou rozhodnuto, že si Mehl neprávem přivlastnil desátek patřící císaři. Jiří Mehl ze Střelic se proto snažil zachránit situaci alespoň přímo v dolování u těžařů. Od roku 1580 usiloval o publikování nové horní svobody, aby odpor těžařů alespoň nějak zmírnil. Nová svoboda vydaná 1584 ale nový kapitál nepřinesla a úpadek dolování pokračoval. Finančně vyčerpaný Mehl byl nakonec nucen panství prodat roku 1586. Těžba stříbra a olova skomírala a ještě před koncem století zanikla.

Teprve roku 1773 žádá majitel panství hrabě Kryštof Kristián Clam-Gallas o prozkoumání starých rudních děl na grábštejnském panství na jejich případnou vydatnost. Hormistr z Kutné Hory Josef Jan Čapek však po provedených zkouškách nedoporučil zahájení těžby. I přes investici 3000 zlatých byla vyražena jen průzkumná štola.

Po dalším neslavném ročním pokusu z 19. století byly doly na Panenské hůrce opuštěny až do jara 1955, kdy začal průzkum dolů Severočeským rudným podnikem. Při této akci byla zmáhána dědičná (podtraťová) štola a to až do vzdálenosti 386 metrů. V listopadu byla na místě provedena kontrola Revírního báňského úřadu z Kutné hory a bylo rozhodnuto štolu opustit. Průzkum byl definitivně zastaven v roce 1957.

Pozůstatky po těžbě nalezneme především v Hutním koutu. Ze štol přežily pouze dvě: Dědičná podtraťová štola, nebezpečná, téměř zatopená, s vysokým průtokem důlních vod. Pro nepokojné návštěvníky, chodící s pilkou na železo po starých štolách jen dodávám, že při závalu se v této (a v mnoha jiných) štole odměřuje čas k životu na minuty. Voda nastoupá ke stropu během několika desítek minut a ani speleology není tato štola navštěvovaná - vždyť už v padesátých letech byla v této štole pro její nebezpečnost přerušená průzkumná činnost. Další štolou je takzvaná Vodní, již dávno upravená pro odběr vody. Po štole Pěti bratří zbyl ve svahu dnes již málo zřetelný zářez. Ale nejen štoly jsou pozůstatkem po dolování. V Hutním koutě je možno ještě dnes narazit na staré přehrádky, které ač několikrát přestavěné, opravené a opět pobořené, dávají představu o krajině ve které se těžila ruda. Stejně tak člověk jdoucí hornickou krajinou dodnes nalezne v lesích slepé úvozové cesty, pinky, což jsou jámy po povrchovém kutání, mezníky, které vytyčovaly jednotlivá důlní pole, a staré hornické značky ryté do skal, kterých je jako šafránu, ale přesto je lze objevit.

Revír Andělská Hora

Historie revíru Andělská Hora do značné míry kopíruje vývoj v revíru Panenské Hůrky. Obě lokality spolu sousedí v Hutním koutě a také obě leží na Grábštejnském panství. Ložisko bylo objeveno patrně již při prospekci koncem 13. století. Zatím co na Panenské Hůrce se těžaři zajímali hlavně o stříbro a olovo (rudy obsahují nejvyšší koncentrace stříbra v celém Ještědském hřbetu), v revíru Andělské Hory - na Ovčí hoře se nacházely mimo chudých rud stříbra a olova také bohatší ložiska mědi a železa. Povrchová těžba železné rudy na Ovčí hoře se stala základem pro vznik hamru - železárny. Podle tohoto hamru získal pravděpodobně své jméno hrad Hamrštejn, prvně připomínaný sice až roku 1357, ale postavený pravděpodobně již začátkem 14. století. Také vznik osady Andělská Hora není přesně datován a první písemná zpráva pochází z poloviny 14. století. V 15. století během husitských válek doly zanikají, stejně jako samotná Andělská hora. Obnova osady začala po roce 1470. Dalším přelomem pro Andělskou horu bylo vydání horní svobody v roce 1547 - osada dostala výsady horního svobodného města. Před koncem 16. století těžba v revíru opět zaniká, stejně jako zaniká Andělská hora během Třicetileté války, aby po jejím skončení byla pouhou vsí.

Severočeský rudný průzkum Teplice začal v roce 1955 průzkum na lokalitě Ovčí hora. Byla zde zjištěna dvě centra starých prací. První v místě potůčku nad železniční zastávkou, takzvané "Modré haldy" se zrudněním olovo, stříbro, zinek. Druhé místo nazývané "Měděný důl" leželo jižněji. Práce na průzkumu byly v roce 1957 zastaveny.

Jediné přístupné důlní dílo v revíru Andělské hory je takzvaná štola Pod Bunkrem, správněji Pod Ovčí horou, jinak ještě zvaná nad Modrými haldami. Štola má dnes nový, zabezpečený vchod a jedno nové tajemství. Při stavbě vchodu byl nalezen kámen s datem 1763, křížem a hornickými želízky v písmenu C. Je možné, že se jedná o značku důlních inspektorů, kteří v těchto letech obcházeli celé Čechy a prováděli soupis starých dolů. Dnes je kámen vkusně zasazen do portálu štoly. Modré haldy jsou vůbec pěkné místo, kde si lze udělat představu o mohutnosti starých dolů. Hned u cesty, v místě kde ji podtéká potůček, stojí halda hlušiny jak z učebnice - vysoká symetrická a nad ní zvláštní kus krajiny - úzké kaňony, které tvoří sousedící haldy, propadliny a vyschlá koryta potůčků. V této oblasti se povedl v roce 2000 další unikátní nález. Při archeologickém průzkumu lokality byl objeven dřevěný propírací splav a jaké bylo naše překvapení, když se najednou ozval zvuk jako když někdo vypouští vanu a celý potůček mizel v jednom místě do podzemí. Po pár minutách jsme objevili příčinu: dřevěné potrubí vedoucí kamsi pod haldu! Měřili jsme průtoky, barvili potůček a dodnes nevíme kam potrubí ústí. Po skončení výzkumu jsme potrubí zazátkovali a pečlivě zakryli. Snad se jednou dopátráme smyslu tohoto skvělého i dodnes funkčního díla.

Kryštofovo údolí

Z oblasti pomyslně spadající k obci Kryštofovo údolí se zmíníme o jediném důlním díle. Důl Zeche, jinak zvaný Cechovní štola, Cechovka, Na dolech.

Prospektoři hledající stříbronosný galenit ložisko objevili patrně záhy po vyhlášení Vilémovy Horní svobody z roku 1528. Hledací příkopy (kutací rýhy) zastihly mocný železný klobouk dvou rovnoběžných žil vzdálených od sebe jen 10 m, táhnoucích se ze dna Důlní rokle přes její levé úbočí ve směru východ - západ v délce asi sto metrů. Žíly vznikly na kontaktu fylitů a dolomitů. Bohužel žíly obsahovaly hlavně železné rudy pyrit a markazit, trochu galenitu (olověná ruda s příměsmi stříbra) a sfalerit (zinková ruda - v 16. století se ale nevyužívala, protože zinek unikal z huti v kouři). V galenitu bylo pouze mizivý obsah stříbra a jeho těžba by se příliš nevyplácela. Také výroba železa z pyritové žíly v jednoduchých nízkých pecích nebyla možná, protože síra znehodnocovala výsledný kov. Jediným ekonomickým řešením bylo využít mocnou žílu sirné rudy pro výrobu vitriolu a doplňkově těžit doprovodnou galenitovou polohu pro získání olova a malého množství stříbra. Výroba vitriolu nebyla příliš šetrná k přírodě. Řízené zvětrávání pyritu, arsenopyritu, galenitu a sfaleritu se spoustou dalších jedovatých sloučenin kovů a síry na dně hliněných jam rozhodně nezlepšoval životní prostředí dole v údolí. Dokonce se zachoval popis "ekologické havárie" v Kryštofově Údolí v roce 1557, kdy byly otráveny ryby v Rokytce! Majiteli panství Jindřichu Kurzpachovi tak vznikla škoda a důl byl uzavřen.

Kdy výroba zcela zanikla nevíme. Při prodeji celého panství roku 1581 však již není zmíněna. Důl se v této době skládal ze šikmé úvodní šachty hluboké asi 20 metrů na ohlubni opatřené rumpálem. Ze stěn šachty byly vyraženy boční sledné chodby v místě žíly na obě strany s výškovým odstupem asi 6 metrů. Z nich byla dovrchně těžena pyritová žíla, hlušinu havíři vrstvili pod sebe. Z nejnižší sledné chodby byl vyražen nejkratším směrem do údolí odvodňovací překop dlouhý asi 70 metrů. Na opačnou stranu, směrem do kopce, pokračoval tento překop na druhou rovnoběžnou žílu, kterou havíři začali těžit šikmým hloubením pod úroveň odvodňovací štoly. Zde museli použít čerpání důlních vod. Snaha nalézt v podzemí další rovnoběžnou žílu skončila po několika metrech v tvrdém dolomitu. Minulo celé další století, teprve roku 1714 se objevily snahy obnovit hornické podnikání v Kryštofově Údolí. Z Krušných hor přišli zkušení horníci, kteří propátrali místa přes sto let zasypaných starých dolů na Panenské Hůrce, Andělské Hoře i v Údole. Právě vitriolový důl byl jediný, kde se vyplatilo znovu začít těžit. Vysoká koncentrace síry v pyritových žilách umožnila další chemickou výrobu. Již téhož roku byla od suti vyčištěna šikmá šachta i odvodňovací štola, důlní tesař zřídil důmyslné odvodnění dřevěnými koryty. Až k úrovni štoly předchozí horníci pyritovou žílu vytěžili, proto museli novodobí havíři pokračovat v ražení šikmé šachty do hloubky pod počvu (podlahu) štoly. Protože se samozřejmě hloubení zatápělo důlními vodami, museli havíři přítok odčerpávat až na úroveň štoly. Šachtu sekali ručně v profilu zhruba dva na tři metry po úklonu žíly. Při pravém okraji hloubení ukotvili dvojité dřevěné čerpadlo a soustavu dřevěných trubek, kterými zdvihali vodu. Vyrubaný materiál vytahovali vrátkem. Velké podzemní šlapací, nebo vodní, kolo vrátku mělo průměr přes šest metrů. Aby se vůbec do podzemí kolo vešlo museli havíři vyrubat na štolovém patře rozměrnou komoru. Ze šachty rubači vysekávali vodorovné sledné chodby po žíle, kterými dobývali pyritovou rudu. Jak práce postupovala do hloubky, přibývalo důlní vody, zhruba třicet metrů pod počvou štoly (tedy zhruba 50 metrů pod ohlubní vstupní šachty) již přítok vody přesáhl možnosti dřevěného čerpadla a práce se musela opustit. Šachta se i s bočními slednými chodbami a dobývkami samovolně zatopila a ukončila poslední regulérní těžbu v Kryštofově Údolí. Stalo se tak nejpozději roku 1750. Dalších dvě stě let si musel důl Zeche počkat na své otevření. V létě 1954 národní podnik Severočeský rudný průzkum otevřel důl a začal se zmáháním starého díla. Poslední opravdoví horníci opustili důl 31. prosince 1956.