Hornictví libereckého kraje - Novoměstsko

Ivan Rous (napsáno 9. 4. 2009)
Abstrakt
Krátký přehled o hornických aktivitách v Jizerských horách, v okolí Nového Města pod Smrkem.

Ložisko cínu se táhne západovýchodním směrem od Ludvíkova pod Smrkem přes Měděnec a Rapickou horu, kde jsou nejkrásnější doly, a pokračuje směrem do Polska, kde za vesnicí Króbice přechází v "kobaltové" pásmo. Na celé této linii můžeme nalézt staré štoly.

Cín se s přestávkami dobýval v severních Jizerských horách téměř tři století, od 70. let 16. století do 30. tých let století devatenáctého. Vše začalo vymřením frýdlantské větve Bibrštejnů roku 1551. Roku 1558 kupují odumřelé léno od českého panovníka Redernové. Ve stejném roce žádají bohatí měšťané lužického Zhořelce nového frýdlantského majitele o svolení, aby mohli prozkoumat pustiny Jizerských hor a hledat stříbrné rudy. Zhořelec razil ve vlastní mincovně stříbrné mince a v polovině 16. století pociťoval nedostatek stříbrné suroviny, protože staré revíry na Panenské Hůrce, Andělské Hoře byly již téměř vyčerpány a nový revír v Kryštofově Údolí stříbrem neoplýval. Bedřich z Redernu žádost konzultoval s vrchním českým hormistrem, který nedoporučil žádosti vyhovět. Dalších téměř dvacet let žádné soustavnější dolování nevzniklo, pouze pokračovala těžba železné rudy u Raspenavy pro tamní hamr, který Redernové převzali do své režie. Teprve roku 1577 bylo objeveno cínovcové ložisko. Zmiňuje se o tom listina vydaná majiteli panství u příležitosti povýšení hornické osady Freystadt na město Bohemische Neustadt (dnešní Nové Město pod Smrkem) z 30.3. 1592.

"... Když ze zvláštního obdaření božího se na mém frýdlantském panství ukázal zvlášť nadějný cínový revír již šestnáctý rok zřejmým a značným výnosem obdařený...".

Práva a povinnosti nových hornických kolonistů i zde zaručovala listina zvaná standardně horní svoboda. Po roce 1577 nabírala těžba na obrátkách a vyšplhala se až ke svému maximu téměř 9 tun cínu ročně, skoro by se chtělo říci, že panuje cínová horečka a přicházejí i bohatí investoři ze zahraničí. Šestnáct let trvalo toto první období, po kterém musel zákonitě nastat úpadek, který znamená odchod investorů a na dolech začínají pracovat obyvatelé Nového Města. Už v letech 1601 - 1620 je produkce cínu na zlomku objemu prvních let těžby, pouhých 600 kilogramů za rok. Ani Albrecht z Valdštejna nemá nějaký zvláštní zájem o novoměstské doly a těžbu nechává zcela v režii novoměstských měšťanů. O něco později během švédské okupace jsou doly pusté a v letech 1650 a 1651 jakékoliv pokusy o těžbu přeruší odsun hornického obyvatelstva protestantského vyznání. Až do konce 17. století je těžba velmi sporadická, těží se na dolu Rapold a Kateřina a výnos je pouhých přibližně 60 kilogramů cínu za rok. Takto slabě se těží až do začátku 19. století. Poslední historický pokus o těžbu je z let 1817 až 1831, kdy finance na těžbu byly sebrány sbírkou a produkce cínu se počítala v jednotkách kilogramů. Nakonec v roce 1832 byl zrušen horní úřad na panství. Úplně poslední horníci navštívili revír v letech 1954 - 1961, kdy byl revír proveden geologický průzkum a dokonce byly vyraženy štoly František, Světluše a Josef.

 


Nebeské vojsko
V zámeckých účtech ze dne se píše k 17. říjnu 1580: "Havířům v Ludvíkově na dole Nebeské vojsko vyplaceny 4 tolary 9 stříbrných, což činí 4 kopy 30 grošů". Pokud by částka znamenala týdenní mzdu, pracovalo by tehdy na Nebeském vojsku pět dělníků. Důl ležel na Měděnci na svahu ke Ztracenému potoku a jedinými těžaři byla vrchnost.

Erasmus
Další důl jménem Svatý Erasmus se nachází blízko vrcholu Měděnce, ale již na jeho straně k potoku Lomnici. Je to nejstarší zachovaný dolový účet revíru. Za období šestnácti týdnů od 17. září 1580 zapsal šichtmistr (obdoba účetního) Asmus Neuman (později udávaný chybně jako Asmon) výdaje na důl 25 tolarů a náklady na dopravu a drcení 21 fůr cvikru, dalších 14 tolarů. V účtu také šichtmistr zmiňuje poplatek za pronájem vrchnostenské drtírny. Důl měl v té době jen náleznou jámu a dvě nejbližší míry. Jeho štola (dnes velice známá díky Nevrlého Knize o Jizerských horách) zatím nebyla vyražena. Podle nákladů na důlní práce byl osazen dvěma dělníky. Z dolu se zachovala odvodňovací (dědičná) štola a zařícený komín. Ve štole byly nalezeny úlomky klínů a cosi, co lze popsat jako břidlicové šoupátko. Někdy je potřeba z dolu odplavit bahno a jemné sedimenty, což se dělá tak, že se vytvoří hrázka, která se po nastoupání vody "protrhne" a při tomto úkonu se bahno víří dřevěnou tyčí, nebo nohou. Proud vody strhne část bahna a při opakování se dno vyčistí až na skálu. Vlastně se podařilo najít možná i několik set let starou hrázku důlní přehrádky.

Beránek Boží
Důl Beránek Boží na Rapické hoře u Hraničního potoka byl zaražen 28. ledna 1581. Dolové pole se skládalo jen z nálezné jámy a horní míry. Dolní míra nebyla vyměřena, protože zřejmě již zasahovala přes potok do vedlejší země. Na nákladech se podílelo sedm místních těžařů. Dnes je Beránek Boží krásnou štolou, kterou podsedá nová štola Světluše (dnes zatopená), do které je možno z Beránka vstoupit. Po cíleném vypuštění dolu byla zmapována štola Světluše a připravila i jedno nepěkné překvapení. Před několika lety se ve štole potápěl jeden "nejmenovaný" potápěč a při ponoru natáhnul Světluší lanko, které jeskynní potápěči používají k orientaci. Po vypuštění se zjistilo, že ono lanko (šňůra) mizí na jedné straně pod závalem. Zával je i na druhém konci štoly a je to jakési varování pro potenciální dobrodruhy. Během vypouštění Světluše se podařilo hydrologicky prokázat nižší, asi původní patro Beránka, které se dnes nalézá přibližně tři metry pod úrovní dnešní lesní cesty před vchodem, přičemž patro je asi zřícené, ale přesto přes něj prosakuje voda z Hraničního potoka. Ve stařinách Beránka byly nalezeny tři hornická želízka, pěkně starými horníky odložená v zakládce.

Bohatá útěcha
Největší důl Bohatá útěcha pracoval až na samé hranici, na Rapické hoře u Hraničního potoka, vedle dolu Beránek Boží. Podle zachovaného číslování na účtech z pozdějších let můžeme vydedukovat, že byl zaražen na podzim 1580 a nálezcem byl Hans Röder von Mansfeld. Již od 4. února 1581 tvořilo osádku dolu jeden štajgr a pět havířů. V té době se důl skládal z nálezné jámy včetně obou měr a odvodňovací štoly. Navíc k němu patřila kovárna a vlastní drtírna na blízkém Hraničním potoce. Po kovárně a drtírně se slehla zem. Zbyl jen důl s krásnými rudními pilíři zvanými perkfesty. Důl překvapil jediným nálezem, který tak trochu vypadává ze zažitého schématu důlních nálezů - úlomek keramické nádoby ze 17. - 18. století.

Děti Izraele
Nejkrásnější, nejbohatší, nejlepší nej, nej, nej… Tak titulujeme důl Děti Izraele, u kterého ani nevíme kdy vzniknul a co se v něm těžilo. Důl leží v údolí Lomnice, nedaleko cesty na Křížový buk. Zpola zatopen je okouzlujícím místem a propletencem několika "důlních slohů". Vstupní chodba se rozvětvuje do nižší, zatopené štoly, a suché, vyšší, novější části. V dolu je také jakési lůžko, které do zamřížovaní využívali trampové. Hlavní prostora je vzdušnou komorou s úpadnicí, což je šikmo pod počvu (podlahu) směřují "velká díra", zde s původní výdřevou a původně vybavená ručním pístovým čerpadlem. Děti Izraele byly i nejbohatší štolou novoměstského revíru z pohledu novodobých badatelů. V Severočeském muzeu je uloženo několik kusů vrtaných dřevěných trubek, dřevěné necičky na rudu, hornické želízko i s rukojetí a vůbec nejcennější nález stříbrné spony s motivem Beránka Božího.

© webmaster 2009
Uživatel:
Heslo: