I když je rodina Liebiegů známa díky textilnímu průmyslu, zabývala se i těžbou nerostných surovin. Parní stroje, které Liebieg zaváděl již ve třicátých letech devatenáctého století, si žádaly uhlí, které bylo těženo zpočátku na žitavsku u Hartavy (západně od Hrádku nad Nisou). Poté co kutací pokusy v Liberci a okolí nebyly úspěšné obrátil Liebieg pozornost k severočeské hnědouhelné pánvi, kde se až do začátku 20. století podílel na těžbě uhlí. Dalším počinem Johanna Liebiega byla stavba liberecko-pardubické železnice, při které se svými společníky v roce 1856 vytvořil "Krkonošskou báňskou těžařskou společnost". Z různých aktivit se v této době týká libereckého kraje především revíru kyzových břidlic u Libštátu a Železného Brodu a na podkrkonošskou oblast polymetalu. Uhlí hledala společnost i mezi Libštátem a Kozákovem, čímž se mimochodem dotýkáme Kozákovské štoly (štolu, resp. šachtu nechal razit Liebieg kolem roku 1856). Už v roce 1857 bylo shledáno, že zásoby uhlí v tomto revíru jsou nepatrné a pozornost se obrátila k dalším nerostům. U Košťálova byl v důsledku těžen fosfor, zde vázaný na břidlice a později bylo při stavbě železnice u řeky Olešky nedaleko Košťálova objeveno až jeden metr mocné ložisko měděných rud. Zde byl otevřen důl, ale už na začátku sedmdesátých let byl pro malou výtěžnost uzavřen.

Na začátku šedesátých let 19. století koupil Liebieg důl Rosalie u obce Příkrý, který byl předtím provozován rokytnickým těžařstvem a vlastně otevřen byl Emilem Porthem v roce 1855, avšak v místě obcí Příkrý, Škodějov a Rybnice se těžilo možná už od 16. století. Další větší důl se zde jmenoval Havírny a vedle toho zde existovalo pár dalších menších štol, jak uvádí Ladislav Šourek, autor pěkného pojednání o místních dolech. Liebieg zdejší doly brzy opustil a následovalo kutání jednotlivců a to i ve 20. století. V roce 1956 se začala psát předposlední kapitola místního dolování. Byly vyraženy nové štoly a dokonce i 150 metrů hluboká šachta, nad kterou vyrostla těžní věž. V dole pracovali příležitostně i místní občané a je dokonce doložen i jeden smrtelný úraz. V roce 1964 byl důl znovu zastaven, aby se do něj horníci již v roce 1972 vrátili, tentokrát pod "hlavičkou" Rudných dolů Příbram. Pokusně se zde dobývala měď chemickou těžbou, ale jednalo se spíše o menší rozsah prací. Zatím naposledy byl důl uzavřen v prosinci 1980. V roce 2000 jsme při pochůzce objevili už jen jednu štolu, do které bylo možno po krátkém zvelebení vchodu nahlédnout. Zbytky výdřevy z šedesátých let byly popadané po počvě a asi 30 metrů od zavaleného vchodu byl nepřekonatelný zával.

Po neúspěchu s Rosalií koupil od Liebieg od jilemnického těžařstva dva doly na měď - Julie I a Julie II v Rokytnici nad Jizerou a zároveň získal i úpravnu a huť. Důl vcelku bezproblémově fungoval až do roku 1866, kdy začal zčásti díky válce, zčásti díky malé výtěžnosti upadat.

V té době Liebieg vlastnil i měděný hamr s válcovnou v Guttensteinu, jihozápadně od Vídně, kde mimo jiné zpracovával i rudu z rokytnických dolů (hrozná vzdálenost!!!).

Liebieg nechal kutat také u Jesenného, kde kníže Kamil Rohan provozoval železárnu Engentál, do které putovala železná ruda z místních ložisek. Před Liebiegem tu už v roce 1851 fungoval důl Adéla (mezi obcemi Jesenný a Roztoky u Semil), na kterém se snad podílel kníže Rohan a v druhé polovině padesátých let 19. století byly v této oblasti otevřeny další doly (Štěpán a další).

Nejstarší doly na železnou rudu a vlastně i nejvydatnější, které Liebieg provozoval, byly u Vrátu, u Železného Brodu. Podle některých historiků se zde kutalo již snad ve 14. století a ve století 16. je již písemně doloženo 5 hamrů v okolí. Liebiegova společnost zde kutala v letech 1856 - 1866 a byly zde otevřeny doly Alexander a Hermann. Štola Alexander byla podle některých pramenů 225 metrů dlouhá a štola Hermann dosahovala délky 125 metrů. Vedle toho bylo ložisko otevřeno pochopitelně i šachtami. V letech 1889 - 1892 dolovala u Vrátu Hornoslezská železniční akciová společnost, během první světové války to byla firma Petzold a spol. a za Druhé světové války zde těžila Zbrojovka Ing. František Janeček. Vznikla nová hlavní šachta Dagmar, která byla osazena těžní věží. V roce 1943 převzal důl podnik Baťa se sídlem ve Zlíně a už v roce 1944 byla schválena celková likvidace dolu.