Samotný víkend začal překvapivě již v pátek ráno mailem od Krtka: "Naložil jsem auto výbavou, čistá váha 120 kg.". Pro všechny by to byla krátká noticka k pousmání, pro mě to byla výzva. Naložil jsem do auta také 120 kg všelijakého šrotu, ale přikoupil jsem basu minerální vody, což dělalo dalších 9,5 kg. Tím jsem překonal svůj dosavadní rekord a s Catalinou (která se zcela nepochopitelně dokázala vybavit jedním batohem), kubíkovým kompostovacím košem, 100 litrovým batohem Tibet a dalšími dvěma zavazadly jsem šlápnul na plyn. 50 kW motor nakopnul zimní pneumatiky, které se nejdříve protočily na ráfcích a poté zakvílely vysokým a dlouhým "cé" o asfalt, a zcela přetížená Škoda se dala do pohybu.

 

Za necelou hodinu jsme přejeli hranice a v areálu bývalé celnice zastavili, abychom vyměnili české koruny za polské zlotůvky. Podařilo se nám zastavit přesně na skleněné lahvi výborného polského piva Lech, které se válelo zcela opuštěno na parkovišti. Zrovna když jsem rval holýma rukama střepy z pneumatiky na mě zavolala nějaká žena stojící opodál:

"Pane, pane! Přejel jste láhev". V tu chvíli jsem se tak lekl, že jsem si málem o střepy pořezal ruku a milá paní měla velké štěstí, že jsem neměl po ruce další láhev, abych ji názorně vysvětlil, že sklo je tvrdší než ocel.

 

Na polském území už probíhala cesta zcela v souladu s polskými silničními tradicemi. Snažil jsem se držet krok s kolonou jedoucí na Jelení Horu, což se mi dařilo jen v obcích, kde rychlost klesla na přijatelných 120 kilometrů za hodinu, a v místech kde celou kolonu brzdila autoškola jedoucí obcí rychlostí přibližně 100 km/h a to jen proto, že jsem neuhnul v serpentinách do řeky, aby mě mohla předjet. Občas jsme spolu s ostatními účastníky silničního provozu zakvíleli na místech, kde jsou instalovány radary, pěkně označené tabulemi "Radar, 500 m". V místě tabule všichni řidiči sklopí oči k tachometru a sledují ve 140 kilometrové rychlosti ujetou vzdálenost a po půl kilometru zuřivě dupnou na brzdu a zvolní na 50 km/h. Čas od času je vidět, jak ze starších aut letí dlouhým obloukem brzdový pedál a z auta kouká noha řidičova, podle vozu jednou z podlahy pod auto, jindy z boku a u Malucha v místě předního levého reflektoru. Na třicátý osmý pokus jsem tuto cestu urazil bez toho, abych urazil něco z auta, nebo urazil někoho. Průjezd Jelení Horou byl již klidný, polští řidiči mají ze semaforů přeci jen trochu respekt, ale aby na ně vůbec platily, jsou pro jistotu nastaveny na průjezdní rychlost cca 80 km/h. Při předpisové rychlosti 50 km/h stojíte na každých světlech, a nutno dodat, že jich je tam požehnaně.

 

Po šťastném příjezdu do Radzimowic jsme se pozdravili s panem Baranem a jako vždy (po třicáté osmé) se dozvěděli, že:

"Jeden problem, to nie jest problem. Sto problemow, to jest problem!"

Nevěděl jsem co na to říci a tak jsem prohlásil:

"Nic není tak dobré, aby to nemohlo být ještě lepší a zároveň nic není tak hrozné, aby to nemohlo být ještě horší."

Pan Baran ještě jednou zopakoval:

"Jeden problem, to nie jest problem. Sto problemow, to jest problem!"

Nevěděl jsem co na to říci dalšího a tak jsem se pro jistotu začal tvářit jako idiot, což na pana Barana zapůsobilo a začal družný několikahodinový rozhovor. Po úvodních frázích o počasí, politice a posledních Penroseových objevech v oblasti teorie strun na mě a Catalinu pan Baran významně zamrkal jedním očkem a s velkou hrdostí oznámil, že náš pokoj vybavil zámkem, který lze ovládat klíčem. Pak na nás ještě minutu střídavě mrkal a zvláštním způsobem se usmíval. Pochopil jsem a pronesl jsem nějakou složitou větu o starých dolech, fárání a výzkumech. Pan Baran se na mě podíval soucitným pohledem a znovu významně zamrkal na Catalinu.

 

O dvě hodiny a čtyři piva později dorazilo moravské vojsko v okleštěném počtu dvou lidí - Krtek a Lubi. S Krtkem jsme se opatrně ujistili, že opravdu máme dohromady 6 kilogramů mexických domácích fazolí. Znovu jsme si s panem Baranem popovídali o tom, že:

"Jeden problem, to nie jest problem. Sto problemow, to jest problem!" a probrali plány na sobotu.

 

Sobotu jsme otevřeli meditačním kolečkem, kde jsme vzpomínali, co jsme dělali přes noc. Krtek se přihlásil s prvním příspěvkem, který se týkal toho, že si pamatuje pátek večer, jak kupuje pivo a nic jiného. Já jsem přizvukoval, že u nás to bylo stejné a tak první výsledek našeho kroužku bylo označení viníka výpadku pamětí. Viníkem bylo pivo. Druhý příspěvek jsem pronesl já a sklidil jsem za něj zaslouženou pochvalu, neb jsem si vzpomněl, že jsme snědli 2 kg fazolí. Spíše to však byla logická úvaha na téma čerstvého vzduchu a jaksi jsem zatajil, že mám přímý výhled na jeden vyjedený fazolový kontejner. Dále se rozhodlo, že v sobotu se vydáme na Kolorowá jeziorka, kde nás dožene část polské sekce BWP. Výlet začal nákupem v obchůdku sítě ABC v Kaczorowe, kde jsme chvíli obdivovali polskou dovednost prodávat na ploše 8 x 15 metrů vše od potravin, přes oblečení až po automobily a vzducholodě.  

 

Po příjezdu na záchytné parkoviště Kolorowých jeziorek jsme zjistili, že v přírodním parku nikdo není. Okamžitě jsme začali zpívat a radovali jsme se, že jdeme konečně "fárat". Kolorowa jeziorka jsou pozůstatkem tří obřích dolů na pyrit, otevřených v 18. století se jmény Naděje, Nové Štěstí a Gustav. Všude ve světě by se takovému místu říkalo měsíční krajina, časovaná bomba, ekologická pohroma, nebo lidově průser jak Brno. V Polsku z toho udělají turistickou atrakci, kde se můžete svobodně cachtat v Purpurovém jezírku s černočervenou vodou o Ph 3,3, nebo se houpat nad Modrým jezírkem, kde pro změnu rostou zvláštní druhy řas a plísní, či procházet staré štoly. Dále je možno v areálu grilovat klobásy v kopii čínského chrámu, nebo si dát traverz přes rokli na prádelní šňůře. Rozhodně lze takový výlet srovnat s výletem na Kokořín. Jediné co nás mrzelo byla skutečnost, že jsme museli vymazat fotografie, na kterých byl vyfocen zaměstnanec národního parku lijící do modrého jezírka zvláštní smradlavou tekutinu v barvě jezírka. S hlavní samopalu lesní stráže u spánku a půlkou obličeje v bahně mumlal Krtek něco o tom, že je to nespravedlivé a já na něj ve stejné pozici mumlal, ať už konečně drží hubu. Jak rychle se lesní stráž objevila, tak rychle i zmizela a my jsme se mohli postavit. Krtek prohlásil "Aha, Polsko!" a já si všimnul neobvyklého pohybu v pozadí. Lubi s Catalinou se válely smíchy po zemi. V tu chvíli jsem se začal usmívat já - z krásně oblečených mladých žen začaly odpadávat kusy outdoorového oblečení, které není stavěno na podmínky připomínající rumunskou chemičku, nebo rumunský pivovar. Do toho všeho přišel kolega Swen se svojí slečnou a okamžitě mu zasvítily očička. Swen je podobně geneticky vybaven jako my a jakmile uviděl čtyři potrhané a zablácené osoby z čech, okamžitě se rozeběhl k první kaluži a s veselým výskáním si začal na tváře matlat bahno, čímž nás značně pobavil. "Holt jeden z nás..." pronesl Krtek. Bohužel Swenova slečna Dorota je vybavena jiným genofondem a Svena těžce a krutě zpražila hodně dospělým pohledem. Následovala cesta k autu, kdy Swen šel jak v okovech několik desítek metrů před námi, aby si ostatní turisté, kteří se mezitím v parku vyrojili, nemysleli, že má s námi něco společného. My ostatní jsme zůstali zapnutí v nesmrtelném režimu "Děti do 13. let" a vesele jsme se napichovali na smrčky, válely sudy ze suťových polí a pro zábavu padali pod kola projíždějícího Lakatoše.

 

V Kaczorowě nás zklamala absence žurku v Karčmě Podgorzánce a Krtek začínal být nesnesitelný. "Když už není žurek, tak si koupím v obchodě vzducholoď!" a rozeběhnul se přes ulici do obchodu s potravinami a my ho chtě nechtě museli následovat. Koupěchtivý Krtek už vyndával kreditní kartu a deset pomocníků paní prodavačky tlačilo vzducholoď z hangáru. Najedou se ozvala rána a kreditní karta zmizela. S Catalinou jsme pochopili, že Krtek dostal facku a Lubi dostala kartu. Prodavačka zklamaně mávla rukou a pomocníci natlačili Zeppelina zpátky do hangáru. Doplnili jsme zásoby piva a odjeli na Radzimowickou základnu.

 

Krtek byl stále rozhozený a nešťastný a tak jsme si s Catalinou a Lubi řekli, že mu alespoň postavíme draka. Po rozpárání několika smyc a bund to vyšlo na vcelku velkého draka se čtyřmi metry čtverečními a třiceti metrovými šňůrami. Po předání našeho skromného dárku se začal Krtek zase chovat jako Krtek a s pocitem blaženosti se s drakem rozeběhnul na pole. Já naskočil do auta a vydal se do Wojcieszowa a doufal, že Krtek nezklame. Nezklamal. Nahodil draka při větru síly orkánu, vznesl se, a já poučen Vývou z Liberce jsem ho očekával o pár kilometrů dál za Wojcieszowem, kde měl dle mých propočtů přistát. Po půl hodině jsme opět byli v Radzimovicích. Lubi mermomocí chtěla také pouštět draka a Krtek ji okamžitě stroj hrůzy vrazil do ruky. Při prvním poryvu větru Lubi zmizela a na obloze se neobjevila.

"Něco je špatně..." konstatovala Catalina.

 Po sklopení našich očí od nebeských výšin k přízemním záležitostem se naskytnul zvláštní obraz. Lubi také mířila k Wojcieszowu, ovšem po břiše, respektive nejen po břiše. Po této kolektivní veselí a osobní tragédii jsme pro tento den draka složili a šli přivítat polské vojsko, které mezitím dorazilo ve složení: Aška, Marek, Michal, Pawel a další.

 

Večerní program byl jasný - explorace nedávno otevřené štoly Zikmund. Štola Zikmund, správným jménem Niedere Rösche, je klasická štola smrti. Prvních 15 metrů za plazivkou je vody po ramena, ale dál... Dál mohou jen jedinci vybavení pluginem "Dítě do 13. let". Za pomoci legálních drog a alkoholických nápojů jsme navíc s Krtkem upgradovali na "neomezenou nesmrtelnost na jednu hodinu" a za pomoci několika set metrů izolepy a originální Duck-tape se zabalili do stařičkých overalů. První zanoření bylo naprosto z pohledu vody naprosto bezproblémové - voda o překvapivě nízké viskozitě a teplotě si našla cestu na holé tělo několika desítkami skulinek v jinak naprosto nepromokavém oblečení norské výroby. Okamžitě jsem byl zcela mokrý a díky izolepě i zcela nepohyblivý a Krtek úpěl pár metrů přede mnou ze stejných důvodů. Teprve teď nám došlo, že obleky nepomohou, když nedosáhneme nohama na dno. Krtek mudroval nad stylem a žádal po mně radu. Ani nevím proč, ale poradil jsem mu kraula. Krtkův první záběr a ozval se hrozivý zvuk bortícího se kamení, následované již podvodním bublajícím: "Au, kurva...!". Při prvním tempu na sebe shodil ze stropu několik desítek kilogramů kamení. Vyplaval a dále pokračoval ve stylu prsa, občas čuba. Já vyzkoušel rovnou čubu a s mohutným odrazem z posledního kamenu a po ramena ve vodě jsem se vrhnul do kalných vod štoly Zikmund. Při změně těžiště se okamžitě přesunula vzduchová bublina z horní části nepromokavého obleku do spodní a já zůstal trčet jako výstražná bójka nohama vzhůru a hlavou metr a půl pod hladinou. Usoudil jsem, že nemá smysl panikařit a že oblek je stejně děravý, vzduch se dírami vypustí a já klesnu celý pod hladinu, kde se přetočím, odrazím ode dna a vypluji hlavou nad hladinu. Nestalo se tak a po minutě pod vodou mi došla trpělivost a začal jsem se dusit. Jediné co jsem registroval z okolního světa bylo Krtkovo tleskání, které se neslo i pod hladinou. Krtek prostě vesele juchal nad mým utrpením. Po další minutě mu došlo, že když bych zemřel, že by mě musel vytáhnout ze štoly a položit na silnici "jako že mě přejel kamión", aby štola neutrpěla zasypání, či asanaci. Na třetí minutě už byl u mě a začal tahat nohy nad hladinu. Zabublal jsem: "Chyba..." Pochopil a začal nohy nafouknuté jak balóny tlačit pod hladinu. Po čtyřech minutách jsem vykouknul hlavou nad hladinu a nadechl se. Bohužel Krtkovi došlo, že jsme nesmrtelní a pro zábavu mě strčil znovu pod vodu. Bublal jsem na něj, že takhle ho nevyfotím a tak jsem se zase ocitnul nad hladinou. Po těchto vodních hrátkách jsme se dostali až ke koncovému závalu, který čekal na náš zásah. Krtek se naplazil do závalu a křičí: "Je to průchozí!" a o dvě vteřiny později se ozvalo malé křup. "Hlava, nebo blembák?" ptám se nedostává se mi odpovědi. Strnule koukám na nehybného Krtka a začínám uvažovat, jak ho vytáhnu ze štoly na silnici. Najednou se vysmekne ze závalu a vykřikne: "Asi hlava! Sem Tě dostal, co?!". Zamumlal jsem, že asi praskla málo a vyndal jsem fotoaparát a začal fotit.

 

Po návratu do Radzimowic se pan Baran ptal, jak bylo ve štole a já se místo řečí před ním vylil na podlahu, což okomentoval se smíchem: "Jeden problem, to nie jest problem. Sto problemow, to jest problem!" a já mu jako vždy dal za pravdu.

 

Na neděli byl program jasný. Luiza, druhé patro, -50 metrů, fotoakce. Lubi dostala dva olověné akumulátory a Catalina jeden, který se blížil jedné pětině její hmotnosti a v podvečer jsme konečně byli sbalení a vyrazili autem k Luize, kam je to od domu 500 metrů. Zamávali jsme cestou japonskému sousedu, který zrovna skládal kameny do úhledné skalky s bonsajemi a na jinou jeho skalku omylem najeli. Naštěstí byl vyznavačem jakéhosi minimalistického a mírumilovného náboženství a tak za námi jen smutně koukal, zatímco z našeho auta odpadávaly kusy bonsají, svícínků a jiných východních cetek. Před dírou proběhlo vzájemné ujištění o nesmrtelnosti, posílení legálními drogami a za okamžik jsem už visel na laně a svištěl na druhé patro. Dole bylo o něco více vody než je běžné a tak jsem každého, který zrovna přijel dolů ujišťoval, že si opravdu "...nedělám prdel". Na jediném suchém čtverečním metru začala výroční schůze BWP, účastníci pronesli své příspěvky, především týkající se toho, zda je dobrý nápad tahat sebou na výlet šest kilogramů fazolí. Krtek nepřímo komentoval fazole úvahou nad smyslem života a nad tím, zda je normální vybavit syna na první cestu do první třídy základní školy krumpáčem. Jednohlasně jsme odhlasovali, že bez krumpáče nemůže dítě do školy a fazole jsou krutou realitou života, s čímž jsme ukončili debatu a šli dělat cosi, co by někdo nazval fotografováním. Na olověné akumulátory nedošlo a tak Lubi a Catalina je pro změnu táhly nahoru, což se neobešlo bez .... ehm!