V oblasti Liberecka a Jizerských hor byly podzemní náhony stavěny jen omezeně díky relativně velké tvrdosti hrubozrnné (liberecké) žuly. První větší díla vznikala až s průmyslovou revolucí, tedy v době kdy technologie ražby v tvrdých horninách byla ekonomicky přijatelná, a když se investorovi podařilo získat alespoň na projekt člověka se zkušenostmi v oboru. Jiná situace byla v oblasti pískovcového Českolipska, kde ražba jakéhokoliv podzemního díla sebou nenesla příliš vysoké náklady na výstavbu a tím byla přístupnější širšímu spektru zájemců. Vznikala díla malá, dnes již prakticky neznámá, ale i velká nad kterými zůstává rozum stát. Pískovec je prostě vůči člověku vstřícnější.

Asi nejznámější podzemní náhon je Průrva Ploučnice. Leží v Novinách pod Ralskem a je to nejspíš nejznámější podzemní náhon v oblasti. Dodnes jím plyne voda a lze ho projet i na lodi. Celé dílo vzniklo snad v 16. století, kdy byl vybírán terén pro stavbu železářského hamru. Železná ruda se těžila blízkém okolí především na Jelením vrchu, v okolí Bukového kopce a nejspíše i na svazích Ralska, kde jsou drobné pozůstatky po kutacích pracích. Projekt hamru byl velkolepý. Meandrující koryto Ploučnice se přehradilo hrází a vznikl rybník, jehož zbytky můžeme dodnes spatřit v původním korytu řeky. Snad nejdříve postavili rybník (menší) a následně se pustili do stavby náhonu. Místo pro náhon bylo vybráno pochopitelně tak, aby ražba tunelu nebyla příliš náročná a velká část je vlastně rozšířená puklina. Podzemní část tvoří dva tunely, které od sebe odděluje úzká otevřená rokle, původně asi zcela zasypaná. První tunel má délku 13 metrů, druhý 41 metrů. Oba tunely mají přibližně stejnou šířku kolem 3 metrů a výšku něco ke 3 metrům. Otevřená rokle ještě před podzemní částí je vybavena záseky pro pevná stavidla v několika stupních. To naznačuje výstavbu pevného stavidla, které se mělo otevírat jen při rekonstrukci a dokončením celé stavby měla vzniknout přehrada a stavidlo samotné nejspíš tvořilo jen jakýsi prvek v pevně postavené hrázi. Dřevěné hráze byly postaveny v několika stupních z bezpečnostních důvodů a kvůli velké propustnosti okolních skal. Existuje i možnost, že celé dílo bylo takto navrženo i jako ochrana hamru před povodněmi, kdy vyrovnáním hladin bylo možné rozdělit tok do průrvy a do původního koryta. Tomu odpovídá i velikost tunelů, které jsou jen pro pohon hamru příliš velké. Hamr stál, při pohledu na průrvu od "vývařiště", vpravo od průrvy, kam také směřovaly dřevěné vantroky, pro nevelký spád asi značně široké. Vodní kolo nejspíše využívalo prakticky veškerý průtok ploučnice a jednalo se (vzhledem k nízkému spádu ) asi o kolo na střední vodu. Už asi během výstavby se ukázalo, že plánovanou přehradu nelze napustit a byl zbudován další náhon směrem od Stráže pod Ralskem. Z bývalého rybníka vedl ještě jeden náhon - k dnes již zbourané zrcadlárně. Celý systém byl velmi ambiciózně navrhnut, ale již v době výstavby se potýkal s velkými těžkostmi. Dnes je Průrva Ploučnice zapsána mezi kulturní památky.

Další průrvy najdeme v obci Zahrádky na Novozámeckém rybníku. Rybník byl vybudován už v 15. století, snad v roce 1416 na Robečském potoce. Původní rozloha vodního díla byla větší o několik desítek hektarů a vodní hladina se táhla od Zahrádek až k obci Jestřebí. Ještě na konci 18. století měl rybník rozlohu skoro 300 hektarů. Dnes má plochu 40 hektarů a 200 dalších hektarů tvoří bažiny s rákosovým porostem. Pro srovnání můžeme uvést rozlohu Máchova jezera, která je 284 hektarů - Novozámecký rybník nebyl v době své největší slávy o mnoho menší. Už při výstavbě se kalkulovalo s výstavbou umělého odtoku ve skalním masivu na západním břehu rybníka. Hráz byla zbudována v místech, kde je dnes vedena hlavní silnice a zároveň začala ražba odtokového, 180 metrů dlouhého kanálu s maximální hloubkou 14 metrů a šířkou kolem sedmi metrů. V místech výpusti je instalována kopie stavidla ze 17. století s krytou lávkou. Kanál dále podchází silnici a stáčí se na západ. Na dohled od výpusti je rybářská bašta , stojící na kamenné podezdívce sahající až do vody. Novozámecký rybník má ještě jednu průrvu - Mnichovskou, nazvanou podle zaniklé obce Mnichov. Najdeme ji pod hlavní silnicí mezi Zahrádkami a Borkem a zásobuje Novozámecký rybník vodami Bobřího a Dolského potoka, které se stékají pod kostelem Sv. Barbory. Jejich původní tok mířil o něco více na sever a Mnichovská průrva byla vybudována z důvodu, aby se potoky dostaly až na úroveň hladiny Novozámeckého rybníka a mohly ho napájet.

Pokud budeme pokračovat proti proudu Robečského potoka, narazíme na hráz Máchova jezera, které je napájeno mimo jiné Břehyňským potokem, na kterém leží stejnojmenný rybník. Od něj vede takzvaná Bělokamenná strouha, která odvodnila bažiny západně od Malé Bukové. I když se jedná o obyčejnou strouhu, její zajímavostí je, že je na tak malém spádu, a že v její první třetině od Břehyňského rybníka se nalézá malé rozvodí dvou systémů. Pokud jde pozorovatel od Břehyňského rybníka, postupuje proti proudu, ale o něco později již po proudu. Škoda, že tento jev se děje jen s mizivými objemy vod.

Bělokamenná strouha ústí do rybníku Držník na Hradčanském potoce, na kterém jsou další rybníky a fragmenty starodávných, ale i novějších náhonů. Další velký náhon najdeme na Ploužnickém potoce.a jeho délka je skoro 2 kilometry. O něco výše proti proudu Ploužnického potoka narazíme na další kaskádu rybníků s ještě patrnými základy po mlýnech a dalších provozech vyžadujících vodu.

Téměř zamotaná situace je na toku Ploučnice v okolí Hamru na Jezeře, o kterém se musíme zmínit už jen kvůli názvu. Někde v obci stával, jak ostatně vyplývá z názvu, hamr, kde se zpracovávala železná ruda těžená u vrchů Děvín, Ostrý, Schachtenstein. Ostatně celá oblast bývalého vojenského prostoru je z hlediska dějin hornictví nedoceněna. Nové nálezy šachet ve kterých dávní horníci těžili rudu dávají tušit velikost zde prováděných prací, i když asi netrvaly příliš dlouho, nebo v nich byly dlouhé přestávky. Je možné, že někdy v dobách malé téměř mikroregionální slávy se lidé pustili do stavby náhonů a stejně jako u průrvy Ploučnice i zde se jednalo o ambiciózní dílo. U Osečné, ještě před rybníkem Chrástná je tok Ploučnice násilně rozdělen do dvou ramen. Jedna část je vedena údolím přes Břevniště a druhá obchází Chrástenský vrch z jihu a míří do Hamerského rybníka. Severnější větev toku je téměř 2 kilometry severněji. Jižní větev se znovu rozděluje na napaječ Horeckého rybníka a na strouhu vedoucí po úbočí západním směrem. Zároveň do Horeckého rybníka ústí severní větev s celkovou délkou téměř 9 kilometrů.

Významným vodním dílem je náhon brusírny zrcadel v údolí řeky Svitávky, jinak zvaném Velenické údolí. Brusírnu zrcadel nechal postavit Jan Josef Maxmilián Kinský v roce 1767. Byla to již "jeho" druhá brusírna, první byla postavena v letech 1756 - 1760 v jiné části obce. Obě brusírny dodnes stojí a obě mají zajímavé náhony. U první jde o klasický, zčásti krytý náhon, ale brusírna z roku 1767 je vybavena překrásným náhonem tesaným v pískovci. Začíná velkou tesanou komorou, kde Svitávka podchází umělou chodbou skálu, následuje jez, kde bývala voda odebírána do náhonu a dále voda vtékala do nedlouhé tesané chodby. Tam také najdeme dvě data 1767 - výstavba náhonu a 1872 - úprava stavu. Po 500 metrů dlouhém povrchovém úseku se náhon dostává opět pod zem, kde pokračuje dalších 200 metrů. Chodba má pohodlný profil, i když člověk musí být trochu sehnutý. V jednom místě je v pravé straně do náhonu proražena díra ústící do velké komory - bývalého lomu na písek. V levé stěně náhonu nalezneme téměř záhadnou chodbu. Odbočuje z náhonu a po několika metrech se lomí zpět a ústí opět do náhonu. Téměř po strop je zasypána pískem, který tam byl přemístěn snad při pravidelném čištění náhonu. Můžeme jen spekulovat, k čemu zvláštní chodba sloužila, snad to měla být odbočka k dalšímu vodnímu dílu, ale při ražbě narazili na puklinu a práce přerušili. Stejně tak je možné, že prostory měly sloužit jako úkryt, ale vzhledem k jejich trvalému zaplavení vodou je to značně nepravděpodobné. Náhon pokračuje dále jižním směrem krásným úsekem, kde je vysekán ve skále revizní chodníček, který zároveň dává představu, kolik vody náhonem obyčejně teklo. Ještě z náhonu odbočuje směrem na západ 40 metrů dlouhá chodba - přepad s letopočtem 1848. V místech, kde původně ústil je vysekaná malá komora se schodištěm, přístupná z hlavní silnice. Pod silnicí až k zrcadlárně stojící o pár metrů dál byl náhon stavěn již z povrchu. Stavba náhonu byla náročným dílem, byla dokonce třikrát dražší než celá budova brusírny zrcadel. Voda poháněla vodní kolo a pomocí transmisí roztáčela osm brusičských stolů. Nakonec v údolí vznikla další brusírna zrcadel. V roce 1854 nechal hrabě Kinský vybudovat východně od staré zrcadlárny krásnou tovární budovu v novogotickém stylu. V tom samém roce prodloužili náhon o 800 metr od staré zrcadlárny a zčásti podzemím přivedli vodu do nového objektu. Bohužel tento náhon, respektive jeho podzemní část je zasypána.

Ještě jedna oblast libereckého kraje je proslulá podzemními náhony. Nejdeme ji severovýchodně od Cvikova, nedaleko přehrady Naděje u obcí Naděje, Mařenice, Trávník. Opět již názvy vod a osad dávají nahlédnout do minulosti. Stejně jako nedaleko Stráže pod Ralskem i zde nalezneme osadu Hamr a Hamerský potok. Hamr zde zpracovával železnou lupu vyráběnou v malých hutích, kde zpracovávali železnou rudu kopanou po okolních kopcích. Z průmyslových "podniků" dávných dob v nejbližším okolí stávaly ještě sklárny a později byly vody Hamerského potoka využívány pro pohon mlýnů a i stavba přehrady je svázána s mlýnem, když její stavbu inicializovala potřeba akumulační nádrže pro mlýn a pilu v Hamru. První náhon vycházel od přehrady a vedl k osadě Hamr. Zachována je pouze část u Hamru, která je zčásti tesaná ve skále. Druhý, nejznámější náhon vede na bývalou budovu přádelny, postavenou v první polovině 19. století. Za války se zde vyráběly díly do munice a dnes je v budově umístěn ústav sociální péče. Z velké části je tesaný v pískovci v úzkém a vysokém profilu, a i vodní kolo se nacházelo v podzemní komoře. Zajímavostí náhonu je, že od vodního kola se voda musela vést ještě dlouhým odtokovým kanálem, protože hladina odtoku pod kolem byla pod úrovní normální hladiny potoka. O něco dále po proudu pod přádelnou a za silnicí jsou zbytky dalšího, třetího náhonu, také raženého v pískovcové skále, vedoucího od zaniklého rybníku. Odlišuje se od ostatních zvláštní stavbou, kdy některé pasáže připomínají třeba puklinovou jeskyni. Z ekonomických důvodů byl asi ražen právě s využitím puklin a měkčích poloh. Vedl na mlýn, po kterém zbyly ve vysoké skalní hradbě vyhloubené sklepy. Neměli bychom opomenout ještě dva náhony, i když nepatří úplně do skupiny podzemních náhonů. U nedaleké obce Krompach je na řece Svitávka osada Juliovka, kde nalezneme zajímavý náhon, jehož část je provedena jako akvadukt. Další akvadukt je již za hranicemi Libereckého kraje, ale stojí za zmínku: V údolí Chřibské Kamenice v osadě Na potokách je náhon vedený na již zbouranou Hübelovu tkalcovnu. První část vedli staří stavitelé běžným způsobem do vzdálenosti 250 metrů a následuje několik desítek metrů dlouhá podzemní část. Poté se voda dostávala přes krásný kamenný akvadukt a opět se nořila do tunelu, tentokrát dlouhého téměř 150 metrů.

Pískovcové oblasti Zaještědí, Českolipska, ale i Českého ráje poskytovaly lidem širší možnosti pro stavby, než například žulové oblasti Liberecka a Jablonecka, a tím pádem jsou i daleko bohatší na podzemní prostory sloužící k jednomu z nejstarších přenosů energie - k vodním náhonům.