Den 5. Pondělí

Den začínáme vyspáním do růžova, opakujeme rytmus předchozích dnů a hned po probuzení zapínáme nesmrtelnost. V plánu máme dobývky na Carnicu a štolu nad důlním areálem. Strojíme se vcelku nenápadně, leč speláky nezapřeme a musíme projít závodem plným prapodivných hlídačů a nákladních vozů RoMan, ještě naložených rudou (bez kol - jak se to komu podařilo je záhadou, stejně tak záhadná zůstává netečnost hlídačů). Možná je to tím, že na ně zuřivě máváme při každé příležitosti. Z cesty se začínáme drápat do vysoko položeného ústí mohutné štoly. Sedíme přímo v portálu a oddychujeme. Štola se hned za vchodem rozdvojuje, ale po několika desítkách metrů jsou mohutné závaly. Krtek zdárně zdolává starý a bahnitý komín, ale i ten je v závalu. Zklamaně odcházíme a pak nám dojde, že další štoly jsou asi 200 metrů daleko. Radostí skáčeme z haldy a v kotrmelcích dopadáme na cestu.

Další cíl je obrovská dobývka na Cetate. Padáme do lomu a vcházíme do první štoly. Motáme se labyrintem a následně objevujeme obrovské komory, plné reliktů stařin. Fotografuji jen já a Krtek machruje nerozbitným, vodotěsným mejdlíčkem, které seká rovnou akční HDR-ka plné života. Já fotím klasiku na dlouhé časy a bohužel bez nafukovacích zvířátek, která jsme nekoupili po cestě... Přímo z dobývky padáme sypákem na spodní patro, což je vybraná horizontální žíla. Po prvotních výkřicích obdivu nad obrovskými prostorami nás focení začíná zmáhat a dokonce i nudit. Vzpomínám na jizerskohorské štoly, kde jsem s nadšením fotil každý vykopaný metr. V Rosie Montaně je štol tolik, že ...  Se setměním procházíme ještě několik kratších štol a pak rychle mizíme na náměstí, kde na nás čekají s otevřeným obchodem a s vtipem na rtech, kolik že to bude dneska piv (no, jsou věci, které v Rumunsku fungují lépe než u nás...).

Den 6. Úterý

Bouřka, déšť, hromobití... Tak začíná úterní ráno a na můj dotaz co budeme dělat se Krtek mumlavě vyjadřuje o tom, že mám táhnout zpátky do postele. Poslouchám a díky tomu vstáváme až odpoledne. V plánu je ledová štola - štola, která popírá veškeré teorie o důlních větrech. Až mi bude zase někdo tvrdit, že: "Tohle fouká protože, ...", nebo: "Duje studeně/teple, protože ..." tak ho rovnou nakopnu. Ve štole se totiž střídá zcela teplý vzduch s naprosto ledovým a to místy jen po několika desítkách metrů a směr důlních větrů je kapitola sama pro sebe.

Štolu jsem načal geniálním zážitkem. Proniknu do štoly a radostně křičím na Krtka, že ve štole je narozdíl od minulého roku sucho a vesele rázuji směrem do hory. Po dvaceti metrech se pode mnou proboří počva a já se s křikem (ano, vykřikl jsem v pěkném vysokém "c") bořím kamsi do limonitových hlubin. S údivem zjišťuji, že jsem se probořil ledem do vody a Krtek vše pohotově fotí. Speciálně šutrákům z Prahy děláme fotku s "obrovským krystalem" a vodou se brodíme do hory. Uvnitř nás čeká překvapení. Náhodou jsme narazili na dopravní patro, do kterého ústí obrovské sypáky a které je vybaveno pásovými dopravníky na překop Orlea. Samotný pohled do sypáků je luxusní záležitost. Fotíme rozpadlé stroje a chaoticky pobíháme po spletitém patru. Po půl hodině se nalézáme a pochodujeme dále překopem pod Carnic. Fotíme co se jen dá a hlavně jak dovolí rosící se objektivy. Fototechnika dostává zabrat a týden starý objektiv při použití zoomu chroupe kamení. Pod šachtou Carnic už toho máme dost, otáčíme a pohráváme si s představou slanění jednoho sypáku, zatímco odpočíváme "kdesi". Vycházíme už za svitu měsíce a rázujeme do obchůdku, kde na nás čeká zasloužené pivo u starostlivé obsluhy.