Sedmý den ráno začíná již trochu nudným uploadem nesmrtelnosti, který je ovšem naprosto nezbytný - čeká nás slanění do římských dobývek Pietra Corbului. Představu máme jasnou. Chceme nafotit z lana relikty římských a i pozdějších štol a fotografie okořenit heroickými pózami na laně. Mneme si ruce a hýčkáme se představami i o slaňování hlavou dolů, abychom mohli osobám neznalým tvrdit, že je to jediná možná technika průzkumu vertikálního archeologického naleziště. Realita je ovšem zcela někde jinde, respektive přijíždí v podobě policejní Dacie s uvnitř sedícím dvoumetrovým policistou. Věc je jasná - máme nasednout do auta a budeme "kamsi" odvezeni. Stačím ještě hodit foťák, lano a cajky do auta na nasedáme. První zastávka je v polorozbořeném důlním areálu bokem hlavních cest. Policista vystoupí a baví se s ochrankou ve fialových mundůrech. Máme pocit, že je zde na nás málo lidí a jedeme zpátky na náměstí, přímo do informačního centra firmy Gabriel Resources.

 V nestřeženém okamžiku, kdy policista opouští auto, na mě křikne přidušeným hlasem Krtek: "Udělej Rimra" (viz Arnold Rimmer na Googlu). Dělám Rimra a tak vzniká špičková fotografie pořízená fotoaparátem - mejdlem, u kterého lze naštěstí přejít na tichý režim. Zrcadlovky a další "velká" výbava se může jít v tomto okamžiku klouzat a Krtek se tak dostává k podstatě fotografie, kdy nejlepší fotka je ta, kterou nikdo jiný nemá a motiv už lze jen zbaběle kopírovat. 

 V informačním centru se na nás hrne klasické "PR". Usměvavé slečně v minisukni Krtek vysvětluje co děláme a ona to překládá policistovi. Jak se později ukáže, rozumí angličtině hůř než já a efekt rozhovoru je stejný jako debata s dlažební kostkou o tom jaké má pocity, když ji zatloukají do pískového lože. Na další štaci se přesouváme opět policejní Dácií. Štací zde můžeme rozumět místní ředitelství těžařské společnosti Deva, kde nás čeká ředitel a nějací další "pánové". Krtek se snaží vysvětlit o co se nám jedná, ale nic zde neplatí, logika nefunguje a jsme označeni za "špióny EU". Nakonec nám policista odebírá doklady a předává je zaměstnanci společnosti Deva, který si je kopíruje. Povědomí o právu je zde na úrovni balkánu, což moc nepřekvapuje. Od začátku přitom nezapíráme a na rovinu jim říkáme, že jsme v podzemí byli a pak se dozvídáme, že jsme byli špiclováni a že jim je jasné, kde jsme včera byli. Fajn. S Krtkem se domlouváme na odjezdu z Rosia Montany a přemýšlíme nad Ukrajinou. Mezitím je nám řečeno, že už v Rosia Montaně nemáme co pohledávat a to ani zítra, ani za týden, ani za rok... nikdy. Ech budiž - táhneme pryč a protože na Ukrajinu nám chybí jeden pas, navrhuji Slovensko. Ještě před bránou nám odcházející policista jasným gestem naznačí ať vypadneme a bohužel nás už nechce svézt a tak šlapeme na horní náměstí. Loučíme se s místními a odjíždíme z Rosia Montany s tím, že stejně na podzim budeme zpátky.

 Asi v pět hodin odpoledne jsme již na cestě a míříme na Arad, maďarský Szeged a Budapešť. Mezitím voláme rožňavským jeskyňářům, jmenovitě Bércimu, zda je volná chata na Buzgu a zda nám slováci poskytnou azyl.

Osmý den začíná mezi Budapeští a Miskolcem, Krtek mi přeje vše nejlepší k narozeninám a vzhledem k tomu, že očekáváme příjezd na Buzgo kolem 2:00 ráno, plánujeme ještě oslavu s rumunským pivem Bucegi. Oslava je přerušena pouze dopoledne, kdy konáme povinné kolečko po známých v rožňavském muzeu a v dalších institucích. Kupujeme gombasecké klobásy, pivo a jedeme dále slavit k Corgoňovi (hospůdka u Laciho) na Krásnohorské Dlouhé Louce. Na další den nám nabídli prohlídku Ardovské jeskyně a pak už jen odpočinkově krátkou trasu Aggteléku.

Devátý den, v pátek, 8. května již v 9:00 ráno čekáme na benzínce na Bérciho a na dodávku plnou žen. Společně jedeme do Ardovské jeskyně. Zpoždění zaviněné fotografováním se nám nevyplácí a nejsme schopni asi čtvrt hodiny trefit správnou plazivku k řečišti. Po Ardovské nás čeká oběd na Domici a silně turistická návštěva Aggteleku. Večer jdeme ještě jednou slavit narozeniny k Corgoňovi s tím, že: "Když už jsme slavili dvakrát, můžem i potřetí".

Desátý den se nese již v plně odpočinkovém duchu, spolu s Palo Horváthem z muzea jdeme nafotit 34 metrů vysoký Krápník rožňavských jeskyňářů, asi šestý největší krápník na světě (tedy alespoň toto ještě před lety platilo). Na 13:00 jsme pozváni známým na oběd, který se bohužel nekoná a tak si dáváme alespoň nějaké to pivo, kupujeme klobásy a jdeme grilovat na Buzgo. Večer nás čeká opět návštěva hospůdky u Laciho. Játra právě vyvěsila bílou vlajku.

Poslední, jedenáctý den, naposledy zapínáme nesmrtelnost a už v 7:00 vyrážíme směrem na Brno a dále na Liberec...

Dodatek:

Původní záměr byl psát on-line reportáže z Rumunska, což se bohužel vzhledem k přesunu na Slovensko nepovedlo.

Dále jsme zapomněli v Rumunsku originální důlní plány z asi 80. let.

Nepovedlo se proniknout na překop Orlea, což byl jeden z důležitých cílů (a přitom stačil jeden den a slanit 40 metrů...).

Podařilo se to celé přežít a na podzim jedeme znovu!