Je za námi další víkend v Polsku, s polskými kamarády, s polským pivem a s polským dolem. Prostě "další víkend v Polsku". V pátek jsme se s Krtkem setkali v Hradci Králové, kam jsme dorazili bez žen a bez fazolí. Po pátém ujištění jsme si oddechli a pogratulovali k absenci fazolí, které na Slovensku způsobili nejednou "zlou krev". A tak mě napadá, že jsme strávili týden na Slovensku - takže v rychlosti:

Pár dní v Nízkých Tatrách ve složení Monte, Monte mladej, Radek, Zuzka, Drozd, Krtek, Lubi, Catalina, Ivan.

Na Slovensku jsme bydleli u Stanišovské jeskyně na základně Speleo Nicolaus a v programu jsme měli vysokohorský kras. První den bez jakéhokoliv rozkoukání nás slovenští kolegové nahnali do jakési doliny ve Vysokých Tatrách, kterou obývá až 20 medvědů, což nás naštěstí neodradilo. Auta zůstaly stát před spadlou lavinou a my vyděšeně zírali na obrovské štíty a bylo nám jasné, že jeskyně bude někde na vrcholu, což se potvrdilo za chvíli. Po vysilujícím pochodu, který byl přerušen krátkou epizodou se zmizením Cataliny (Podle nás spadla dolů, Holubice mě posílala za ní a mě se nechtělo, neb kdyby spadla, tak to stejně nepřežije a tudíž nehrozilo "časové prodlení". Následně se zjistilo, že s mým batohem zvolila jinou trasu a že šplhá k jeskyni po skále...). Jeskyně (jejíž jméno jsem programově zapomněl, abych se tam už nikdy neukázal) je díra dlouhá asi 60 metrů, plná bláta, bahna, kamenů a práce. Cílem bylo prokopat se na polskou stranu, což zhatil nečerpatelný sifon. Náhradním programem bylo tahání bahna a kamení od sifonu do malého dómu. Bardzo fajné! Další den bylo v plánu Ohniště, což je krásná propast v asi 1300 metrech nad mořem, která překvapila mohutným zaledněním a tím pádem se přístupná hloubka scvrkla na asi 60 metrů. Další dny následovala ztráta Krtkových dokladů, Hluboká jeskyně, jeskyně Stará Polana a pochopitelně Stanišovská. Prostě příroda. Celý výlet naštěstí obohatily fotografie opravy diferenciálu Lakatoše v Jánské dolině.

A jak vypadalo Polsko? Začalo jako vždy uploadem na absolutní nesmrtelnost za pomoci Tesco-pika (Tímto chci poděkovat firmě Tesco, že se o nás tak pěkně stará a bdí nad našimi životy tím, že prodává litrový energy-drink za 14,- Kč... Jen doufám, že za ty peníze ještě někdy budu moci mít děti, nenaroste mi třetí ucho, nebo nezmutuji ve vesmírný sliz.) a pokračovalo konzumací polského piva, které jsme obratně měnili za černého kozla. Nesmrtelnost má své výhody i nevýhody. Výhoda je její podstata, nevýhoda je, že se člověk často leká. Příklad za všechny může být třeba ze sobotního rána, kdy jsme ve 2:00 s Krtkem zdolávali za svitu čelovek horolezeckou stěnu na hotelu. Po nějakých taškařicích jsem se v desetimetrové výšce zeptal: "Jistíš?" a ozvalo se "Jistím!", ale dva metry ode mě  ve stejné výšce. Lekli jsme se oba a začali zjišťovat za co visíme, kde visíme a jak to že nespadneme, když jsme mimo lezeckou stěnu. Něco jako první Cimrmanův aut v dějinách šachu. Fujtajbl.

Sobota se nesla ve wellnessovém duchu, kdy jsme se procházeli po Stříbrné Hoře, fotografovali všední život domorodců, rozdávali korálky a barevná sklíčka a odmítaly nabídky na sňatky. Procházku městem jsme završili shopováním (speciální dámský výraz pro roztočení kol ekonomiky, kdy se utrácí za nehorázné nesmysly) a sluněním na terase našeho wellnesscentra s kolegy z polské Opole, kteří utekli z města před popovým megakoncertem. Odpoledne byl v plánu důl Anna, respektive mapování třetího patra po krk ve vodě. Naštěstí kolegové z Wroclavi se opozdili a tak jsme udělali pouze fotoakci v jiném dole. Krtek měl celou sobotu puklou lebku, která srostla až v neděli ráno. Puklou lebku si přivodil nad nedělním ránem tygřím skokem na betonovou dlažbu, což se podařilo Ašce zachytit hyperrychlým aparátem Nikon D200. Fotoakce v TAJNÉM a NEZNÁMÉM dole v blízkosti Braszowic probíhala za přítomnosti 100w LF-ky, jejíž fotonové svazky nechávaly na stěnách hluboké jizvy. Darius se snažil o všeobecné veselí historkou o jeho kamarádovi, který za nic na světě nechtěl lézt do dolu složitou plazivkou a tak zvolil slanění 45 metrů hlubokou šachtou se železným schodištěm. Když byl v polovině šachty, tak se utrhlo celé 45 metrů vysoké schodiště i s podestami a letělo přes něj na dno. Vytáhli ho jakž takž zachovalého, jen s jedním hlubším šrámem přes obličej, ale už prý nefárá, resp. už na to kašle. Škoda - s uploadem nesmrtelnosti by se do druhého dne zacelil a dál vesele hopkal po dolech. Zde si také neodpustím velmi ošklivou větu: "Já to říkal..." A opravdu jsem říkal už před lety, že se tím slaňovat nedá, pokud někdo nechce mít na hrbu mnohatunové schodiště. Inu tak to je a přísahám, že už nikdy nenapíšu ani neřeknu "Já to říkal...".