Sklepy a lochy Liberce a Českolipska

Ivan Rous (napsáno 19. 7. 2009)
Abstrakt
Útržkovité delší povídání slepené ze dvou článků o sklepech, dírách a jiných "podzemnostech" a o tom jak to chodí když je pod Vámi žula nebo naopak pískovec. .

I.

Lochy jsou podzemní prostory hloubené v měkkých horninách, hlínách a pískách. Někdy se uvádí, že lochy nejsou vázané na nadzemní objekt, jindy je tak nazýván i vyzděný sklípek. Pro naše účely postačí, když budeme definovat loch jako menší dílo, nevelkého systému, lidově řečeno "díra do země". Sklepem budeme naopak myslet větší prostory, bezprostředně napojené na domy.

 

 

Na příkladu Liberce se pokusíme zrekonstruovat vznik podzemních prostor pod městským terénem. Vznik Liberce se datuje do 13. století, kdy se začala utvářet malá osada kolem brodu přes Harcovský potok v místě dnešního terminálu MHD. Podle některých badatelů se osada mohla jmenovat Habersdorf, česky Havlov. Samotný a "pojmenovaný" Liberec se začal utvářet na návrší nad Habersdorfem, kolem dnešního náměstí Dr. E. Beneše, asi na konci 13., nebo až ve 14. století. První písemná zmínka o Liberci je z roku 1352, kde je uváděn jako Reychinberch, neboli Reichenberg, česky Bohatá hora. Název Liberec je pouze zkomolením německého výrazu. Zde není možné nepřipomenout zajímavou věc: Andělská hora, Kutná hora, Stříbrná hora, Stará hora, Sněžná hora a další - to jsou názvy horních měst a městeček a snad nikdo nemůže popřít, že by do toho schématu nezapadal i Liberec, neboli Bohatá hora. Nebudeme tvrdit, že Liberec vzniknul jako hornické městečko, to nelze, pro tuto teorii zatím neexistuje jediný přímý důkaz, ale stejně tak není možné tvrdit, že název pochází od "přání zakladatelů, aby jednou byla osada bohatá". Vrátíme k málo pravděpodobnému založení osady jako místa, kde se mohla provádět hornická činnost a pokusíme se podpořit ji alespoň nepřímými důkazy.

 

 

 

 

 

Spolu s osídlováním krajiny, s kolonizací, přicházely i podnikaví lidé, kteří se v hornické mluvě nazývají prospektory. Jejich úkolem a cílem bylo nacházet přírodní bohatství a následně ho těžit. Je možné, že přišli i do míst budoucího Liberce a třeba se zastavili u brodu přes Harcovský potok, v Habersdorfu. Pokud zde opravdu byli, nemohlo jim uniknout návrší, kterému dnes říkáme Sokolovské náměstí. Před zastavěním připomínalo plošinu, která směrem k Nise prudce a skalnatě upadala a naopak dobře byla přístupná směrem od dnešního Malého náměstí a od náměstí Dr. E. Beneše. Zajisté si všimli pramenů, zbarvených do oranžova, které vždy doprovází zrudněné polohy a v místech dnešní ulice Lucemburská se vyskytovaly v hojné míře. Ve zvětralé žule - perku se dobře kope a možná právě oni zkusili vytěžit první kilogramy železné rudy, která se nachází v žulovém masivu Sokolovského náměstí, v podobě žil mocných až 40 cm. Stejně tak je možné, že prospektoři v budoucím Liberci nikdy nebyli a na žíly železné rudy narazili místní obyvatelé při budování lochů a sklepů. Tak či tak máme důkazy o tom, že někdo někdy věděl o železné rudě a pokoušel se jí alespoň průzkumně těžit. Důkazem jsou zdánlivě nelogické štoly ražené do masivu Sokolovského náměstí, později využité jako sklepy a ještě později jako protiletecké kryty. Právě takové štoly využili těsně před válkou projektanti pro kryt zvaný Altstädterstollen, dnes nazvaný Lucemburská. Zatím jediný, a je nutné zdůraznit že opět NEPŘÍMÝ, důkaz hornické činnosti na území starého Liberce doplňují další dva historické doly, i když už se nacházejí mimo původní historickou osadu. Přímo pod nádražím se možná nacházel starý důl. Reichenberger Zeitung 18. října 1928 vyšel v novinách Reichenberger Zeitung článek, kde Dr. Rudolf Ginzel na základě zprávy Dr. Bruno Müllera, mimo jiné nejvýznamnějšího geologa regionu,  se připojuje k možnosti existence důlních děl na území města Liberec a zároveň se zmiňuje o možném hornickém názvu "Bohatá hora". Dokládá, že v roce 1785 je v josefinském katastru 20. díl Liberce nazván "Erzbergplatz", tedy rudný plácek. Jedná se o místo, pod dnešním nádražím, přibližně v místech, kde je dnes umístěn CO kryt postavený v roce 1945, podle pozměněného projektu a je možné, že byla využita stará zavalená štola, či takzvaný "grábl". Po několika desítkách metrů již byly chodby pro kryt raženy v panenské hornině. Co přesně se těžilo v těchto místech nevíme, ale právě v místech, kde snad existoval důl byla doložena ve druhé polovině 20. století svorová až fylitová čočka. Archivně je doložen ještě jeden důl nedaleko nádraží. V místě nyní již neexistujícího koupaliště v městské čtvrti Františkov se nalézal důl na železnou rudu. Jde o jediné doložené horní dílo, které možná popsal novoměstský šichtmistr v souhrné zprávě z 13. srpna 1675. Těžily se zde dvě rumělkově zbarvené žíly, které daly místu název Rudý vrch. Důl zčásti zakryl násep, budovaný v roce 1873 a ve 20. století byly povrchové pozůstatky definitivně zlikvidovány stavbou komunikace. Ve Františkově se těžila ještě jedna surovina, na první pohled dost netypická - uhlí. Dokonce prý bylo vcelku kvalitní a velmi omezená těžba probíhala ze sklepů domů podél dnešní ulice Jana Švermy a směrem přes Jeřáb na Janův důl. Poslední dům, který měl podle pamětníků "uhelný sklep" byl zbourán na konci 90. let 20. století.

 

 

 

 

 

Vsuvka:

 

 

 

Při výkopu pro kandelábr v červenci 2009se podařilo najít kus "uhlí" (alespoň to tak trochu vypadá), vázaného na železnou rudu. To vše asi na místě kde stával Františkovský důl.  

 

 

 

 

 

Nedaleko Libereckého zámku stával původní liberecký, někdy také zvaný Redernovský panský pivovar. Na jeho místě dnes nalezneme blok domů mezi ulicí 8. března a Rumunskou a přímo pod ulicí 8. března jsou pivovarské sklepy. Hlavní budova pivovaru stála na dnešní ulici Rumunské a kůlny a menší stavby byly přilepené na svah pod ulici 8. března. Menší budovy zároveň tvořily vchod do rozsáhlého podzemí. V první stavební fázi byly vyraženy tři sklepní místnosti, později, možná v 18. století přibyla dlouhá místnost se třemi pasy a v poslední stavbou je obrovská místnost zasahující půdorysně téměř až pod zámek. Během druhé světové války byly sklepy přestavěny na protiletecké kryty a chodba pokračovala až pod zámeckou zahradu, kde byl umístěn nouzový východ. Pamětníci z domu čp. 123 svorně uvádí, že ještě v roce 1969 byly sklepy přístupné a někdy kolem roku 1975 je zalila voda a splašky z potůčku vedeného pod ulicí Rumunskou. Můžeme jen doufat, že sklepy jsou v pořádku, jedná se o renesanční technickou památku a doufejme, že v budoucnosti se nebude zájem odborníků vázat pouze na nadzemní objekty.

 

 

 

 

 

Ještě před nedávnem byl bez problémů přístupný sklep prakticky zbouraného domu čp. 37 ležícího pod hranou Sokolovského náměstí. Na samotném sklepení domu by nebylo nic zajímavého - jedna místnost s klasickými výklenky, vchod přímo ze síně domu. Ovšem při bližším pohledu zaujme výklenek v jednom z rohů, ze kterého vychází krátká štola končící vzhůru vedoucí šachtou, s profilem točeným do spirály. Na první pohled je jasné, že ražba probíhala jak ze sklepa, tak z povrchu. V místě, kde se dávní pracovníci setkali se muselo mírně upravit a v šachtě tak vzniknul dobře patrný schod. A stáří sklepu - neznámé. Přitom šachta je velmi mladá, zbudována byla v roce 1944, stejně primitivními metodami jako mnohem starší sklep. Kdy bylo celé dílo vytvořeno už asi nikdo nezjistí, ale sklep rozhodně není nic nového. Ve stropu, nedaleko vchodu do sklepení je vysekán-vyvrtán kouřovod o průměru asi 20 cm. Od 18. století je kouřovod již zakryt přístavbou domu a vznik skalního obydlí je možné datovat snad do 17. století, nebo ještě do starších dob. Je možné, že původní vzhled se blížil kůlně přilepené na skálu s částečně skalní obytnou místností, podobně jak tomu bylo i v pozdějších časech na českolipsku. Jen o 200 metrů dál znovu najdeme v masivu Sokolovského náměstí další sklep, opět vybavený kouřovodem. Podle dosavadních nálezů nebyla skalní místnost v těchto místech nic neobvyklého a podobné prostory pěkně dokreslují představu o starém Liberci, kdy město netvořily jen "průměrné" domy, ale i slumy chudých rodin, kůlny a další stavby neobvyklého tvaru a určení.

 

 

 

 

 

CO - kryt Lucemburská byl vybudován zčásti na starých štolách a sklepech, i když původní účel velkého podzemního díla byl úplně jiný. Již dlouho v nás hlodala myšlenka, že dlouhá štola podcházející celé Sokolovské náměstí je ve skutečnosti relikt silničního tunelu, tedy jeho přípravná, či průzkumná štola. I pamětníci se shodovali na to, že mělo jít o tunel a nakonec to potvrdil i nedávný archivní průzkum. Zároveň s vypuknutím Druhé světové války se změnil účel již vyražené štoly a pod náměstím se začalo se stavbou protileteckého krytu. Zkoumány byly veškeré okolní podzemní prostory, staré sklepní místnosti a štoly se vybavovaly vším potřebným. Po válce se dlouho s podzemními prostory nic nedělo až do začátku 50. let, kdy začala jejich přestavba a modernizace pod taktovkou sboru CO. Téměř veškeré části krytu byly zevnitř dobetonovány a tím zmizely poslední zbytky dávných sklepů. Pouze v jednom místě nouzového východu je žula natolik pevná, že nepotřebuje výdřevu, nebo betonové vzpěry a právě tam zůstal fragment starého sklepa.Dokonce víme, že se za války nazýval Jantschkeller. Další sklepní prostory se nachází přímo mezi vstupy do krytu z ulice Lucemburská. Z domu čp. 22 je možné dostat se propadem do tří sklepních místností a do štoly vedoucí směrem k labyrintu protileteckého krytu. Štola končí pohledem na asfaltovo-betonový plášť bunkru

 

 

 

 

 

II.

 

 

Sklepy, lochy a další městské podzemní prostory často postihne podobný osud jako vodní toky - město roste do výšky, původní povrchové toky se zatrubňují a s růstem města se jakoby propadávají hlouběji do podzemí. Podobně jsou na tom i sklepy, kdy nejstarší prostory nalezneme nejhlouběji, nebo v původních svazích. Svah, pokud na něm není otevřen lom, roste spolu s městem - je ideálním místem pro skládku, při stavbě nového domu stačí sutiny starého postrčit ze svahu a tak se i zvětšují využitelné pozemky. Tento "scénář" platil ve středověku a platí i tak trochu dnes. Všechna stará díla se vzdalují od denního světla a pomyslně se propadají jak vertikálně, tak horizontálně pod zem. Někdy nastane i opačná situace, kdy naopak sklep, či jiná podzemní stavba se dostane nad úroveň terénu. Mimo nemnoha extrémních příkladů, jako je pískovcový sklep u parkoviště pod Drábskými světničkami je to mimo jiné Liberecký zámek. Původně bylo redernovské křídlo zámku dvoupodlažní stavbou, která byla asi po požáru v roce 1615 zvýšena o jedno podlaží. Další větší přestavba probíhala v letech 1785 - 1786, kdy zámecká budova dostala tehdy moderní klasicistní vzhled, ale nás zajímá až přestavba z třetí čtvrtiny 19. století. Impulzem byla výstavba dnešní Rumunské a Palachovy ulice. Projektanti také prodloužili ulici 8. března a aby se mohly tyto tři ulice setkat, bylo nutné provést úpravy těsného okolí zámku spočívající ve snížení terénu. Tak se dostal původní vchod do redernovského křídla do druhého nadzemního podlaží. O několik let později, v roce 1899 při stavbě velké opěrné zdi před Zimmermannovým domem byly odhaleny zbytky opevnění - hradební věže. V minulosti pohřbená pod zavážkou se opět dostala na povrch.

 

 

 Krásným a opačným příkladem je Frýdlantská ulice. Při prvním pohledu tvoří Frýdlantská ulice osu úzkého údolí se strmými svahy. Z jedné strany je možno do frýdlantské sestoupit po schodech, z druhé strany musíme do vcelku hlubokého údolí sejít příkrou ulicí podél banky. Skoro si dovedeme představit, že skalní bloky nacházející se pod Železnou ulicí zasahují až do řady domů ve Frýdlantské ulici. Druhý a pečlivější pohled pod zem však ukazuje na něco úplně jiného. Sklepy tvoří nikoliv vydobytý prostor třeba ve skalním masivu, ale klasické zdivo a u některých domů je prakticky celá jejich plocha podsklepena. Do sklepů a sklepních chodeb vedou světlíky, mnohdy zasypané letitým haraburdím. Všechny tyto indicie dávají tušit, že tyto podzemí prostory jsou stavěny z povrchu a nejspíše překrývají starší, dnes již zmizelé, sklepy a lochy. V místě, kde se Frýdlantská ulice napojuje na Sokolskou narazili kopáči už ve třicátých letech 20. století na zbytky dávných sklepů, což zdokumentoval stavební úřad města Liberce.

 

 

 

 

 

Dalším zajímavým příkladem staveb, které "pohltila" země je kupodivu i nádraží. Iniciátory stavby byli Johann Liebieg, Vojtěch Lanna a bratři Kleinové, kteří v roce 1856 začali s přípravnými pracemi pro stavbu železnice Liberec - Pardubice. Pro Liberecké nádraží projektanti a investoři vybrali místo zvané Na Jeřábu. Před výstavbou nádraží to byl nevýrazný dlouhý, ale dost plochý hřbítek, podle josefinského katastru z roku 1785 nazývaný Erzbergplatz. Zároveň na místě budoucího nádraží stálo několik, asi dřevěných, staveb. Samotné těleso nádraží tvoří obrovský násep, zbudovaný v několika etapách. Jižní část náspu a v okolí dnešní hlavní budovy je nejstarší část zavážky, ve které se později dobře budovaly podchody a technické tunely. Mimo odjezdového a příjezdového tunelu jsou pod nádražím ještě tři další příčné tunely - spěšninový, krátký technologický a dnes asi nepřístupný poštovní tunel. Podélně pod nádražím vedou spojovací chodby a zároveň jsou budovy mohutně podsklepeny. Z nerealizovaných podzemních staveb musíme ještě připomenout projektovaný tramvajový tunel z roku 1899 a vedle něj plánovaný podchod pro pěší. S nevelkou mírou nadsázky lze říci, že liberecké nádraží je tvořeno mostní konstrukcí, pod kterou se nachází velmi rozlehlé prostory.

 

 

 

V Liberci a okolí existují i stavby - budovy, které se díky výlučnosti vývoje dostali nejen pod zem, ale nebylo by jednoduché je vůbec právně definovat. Příkladem takové stavby je "pohřbený" dům nedaleko Liebiegovy vily na Jablonecké ulici. Samozřejmě nejedná se o zasypaný dům včetně střechy, ale původní první nadzemní podlaží se opravdu dostalo hluboko pod zem. Podzemní stavba je objekt, který nemá vnější stěnu, zákon definuje budovu jako stavbu, která má měřitelné vnější rozměry, střechu a je spojená se zemí. Dům pod Liebiegovou vilou je zajímavý tím, že má vnější stěny. Dokonce je možné pohlédnout z původního okna ven z domu - tedy do další zdi. Zároveň je umístěn v jakési hrobce s jediným úzkým přístupem. Samotný zbytek domu pochází asi z přelomu 18. a 19. století a původně se jednalo asi o suterén mlýna - manufaktury či likérky. Stejně tak mohlo jít o suterénní sklep pro potřeby palírny, která stávala mezi dnešní přehradou a Liebiegovou vilou.

 

 

Ale jsou i objekty, kde velké masy budov se navzájem prolínají do sebe, pohlcují se, zavážky vytváří z přízemí sklepy, původní vodní toky jsou vystužovány i několika patry kleneb, nebo naopak jsou kopány odvodňovací příkopy a v konečném důsledku tak některé továrny stojí nad volným prostorem, který nemá jiný užitek mimo toho, že prostě někdy "vzniknul". Přímo zářným příkladem takového hektického rozvoje byla liberecká Textilana, kde se vršil někdy dům na dům, domy se prolínaly navzájem a dostavby pohlcovaly staré vrstvy. Textilana je zbořená, ale přesto pod dnešním staveništěm najdeme jakýsi negativ dřívějších budov. Velké stavby měly základy až pod úrovní Harcovského potoka, kvůli vlhkosti byly budovány obtokové kanály a pod zemí je dodnes betonová nosná konstrukce - sloupová síň, kterou protéká Harcovský potok. Dalším příklad industriálních vrstev najdeme třeba v Chrastavě kousek od náměstí v bývalém mlýnu, pozdější textilce. Z tovární budovy roste dům s nájemními byty a při rekonstrukci jsou odhalována stará tovární, nebo dokonce mlýnská jádra. Po vstupu do vyklizené továrny se projde ještě jedněmi dveřmi a člověk se ocitá proti venkovní fasádě domu z přelomu 19. a 20. století i s původním vchodovým portálem. Zároveň je možno se dostat starým náhonem, ze kterého byl vytvořen technologický kanál neznámého určení do stále ještě funkčního náhonu - odtoku od turbin.     

 

 

 

 

 

Liberec nikdy neměl vhodné geologické podloží pro vznik větších podzemních prostor, ale o to více zajímavější stavby to byly. Dnes už není tvrdá žula pro člověka problémem, jak se můžeme přesvědčit třeba na Perštýně, kde vzniká obchodní centrum Galerie a stroje těží rostlou skálu, nebo když se razila stoka mezi ulicí Na Bídě a bývalou Textilanou. V Liberci budeme měřit hodnotu budoucího podzemního díla už jen velikostí, nebo náročností projektu. Vlastně výstavbou protileteckých krytů po polovině minulého století (na které se podíváme v příštím díle) se uzavřela kapitola výstavby malých a středních podzemních prostor. Věda a technika pokročila,  sebevětší tunel, nebo podzemní parkoviště už je jenom finanční otázkou. Jiná situace je v oblastech s pískovcovým podložím. Sklepy, lochy, náhony a další díla vznikala v poddajném pískovci dříve, než v tvrdé žule, či naopak nevyzpytatelném perku. Stejně tak i nadále vznikají, mnohdy bez úředního povolení.

 

 

 

 

 

III.

 

 

Zaještědí a Českolipsko bylo obydleno již od starší doby kamenné (respektive v těch dobách zde pobývali lovci, kteří sice nic nestavěli, nebudovali pevná sídla, ale využívali skalní převisy a přirozené dutiny a jeskyně). Po nich prošli krajinou a nebo se zde i na nějaký čas usídlily další kultury. Až mnohem později, někdy ve středověku, byla krajina postupně kolonisty osídlována natrvalo a během 13. století vykrystalizovala síť sídel skoro do dnešní podoby. Právě tehdy začaly vznikat první skalní obydlí, první lochy a sklepy. V těchto dobách snad ani nelze mluvit o venkovském skalním obydlí, to byla výsada hradů a menších opevněných sídel, kde byl dostatek pracovní síly a dnes bychom řekli i finanční síly, třeba vyjádřené v naturáliích. Kdo měl dostatek pracovních sil na zbudování hradu, ten budoval první sklepy, podzemní cisterny, sýpky a další díla, které známe třeba z hradu Děvín. Kde bylo skalní podloží tvrdé, nepoddajné, tam se sklepení zdila. Menší sídla měla menší sklepy a v takové posloupnosti to šlo až k obyčejnému poddanému, na kterého zbyly nevelké lochy, a i ty byly ve vesnickém prostředí středověku vzácné. Na otázku kde, kdy a proč se objevily první skalní obydlí, třeba právě na Českolipsku neexistuje jednoduchá odpověď. Na pomoc si musíme vzít ekonomii, psychologii, sociologii a další vědy. V prvé řadě je budování jakékoliv stavby otázkou ekonomickou, jak jsme již vysvětlili na příkladu hradů. Zároveň záleží na celkové náladě a zvycích obyvatel daného území. V Itálii již etruskové budovali ohromná sídla ve skalních sucích vystupujících z toskánské krajiny, mrtvé pohřbívali do tesaných skalních hrobů, žili ve skále a se skálou. U nás se nikdy nic podobného mimo hradních sídel nedělo. Lidé až na opravdu nepočetné výjimky nevytvářeli skalní obydlí a málokdo si dovolil odtrhnout se od společenstva žijícího v otevřené krajině. Kde se samotný člověk uchyluje ke stěně a do koutů, tam mnoho lidí je schopno stát v otevřeném prostoru a zároveň člověk je tvor společenský a tak se snaží přičlenit ke skupině. To samé platí pro středověká sídla. Život v samotě byl většinou zapříčiněn vyhnáním z komunity a teprve toto je moment pro výstavbu skalních obydlí, který je navíc kombinován s potřebnou relativní bezpečností krajiny, což nastalo až v ke konci 17. století. Plně se skalní obydlí rozvinula až v 19. století. Vyděděnci, lapkové, postižení a zvláštní lidé - právě oni začali rozšiřovat jeskyně a převisy, začali přistavovat své domy a chatrče ke skalní stěně a i dnes se choulí samoty k terénním nerovnostem, skalám, vodním plochám. Tento princip se opakovaně objevuje i v literatuře, kdy do skalních domů autoři vkládají ty nejbizardnější románové postavy. Pro náš kraj je asi neznámější román Karolíny Světlé Skalák, zčásti se odehrávající v existujícím skalním domě na Mázově Horce u Světlé pod Ještědem. Mimo výše uvedené existovali i skalní kaple, svatá místa a opravdové poustevny. Příkladem skalní kapličky je Boží hrob u Velenic. Několik místnůstek je zde vyzdobeno reliéfy datovanými do roku 1711.

 

 

Dodnes můžeme najít na Českolipsku a Zaještědí mnoho skalních obydlí a v ruinách starých hradů nalezneme sklepy, cisterny, sýpky a jiné podzemní prostory. Pěkným příkladem tvárnosti pískovce je hrad Stohánek s první písemnou zmínkou z roku 1431, kde nalezneme mimo dlouhého schodiště na pískovcový suk i jednu zahloubenou místnost, snad původní kapli. Stohánek tvoří pomyslný střed malé oblasti, kde se těžila železná ruda a je dost dobře možné, že právě horníci mají na svědomí i skalní obydlí v okolí. 3 km východně od Stohánku stávala ves Holičky s asi 25 domy. Dochovány jsou skalní domy, respektive sklepy a stáje, které byly používány až téměř do poloviny 20. století. Necelý kilometr od Holiček jsou pobořené pískovcové sklepy po osadě Černá Novina. Skalní obydlí vznikala i účelově, jak dokládá objekt v Židlovské oboře, v místě kterému se říká u Mogoně. Přímo ze stěny lomu vedou dveře do nevelkého příbytku vytesaného asi tehdejšími těžaři. Úzká spára vedoucí kolmo vzhůru, kterou nalezneme téměř u každého skalního domu, plnila funkci kouřovodu a pochopitelně byla doplněna dřevěným obložením. Jen o pár desítek metrů je další skalní obydlí odedávna nazývané poustevnou, ale i v tomto případě se spíše jedná o přechodné útočiště lomařů z 19. století. S lomy na písek a pískovec souvisí i mnoho omylů. Na konci 18. a především v 19. století bylo v okolí Mimoně, Jablonného, České Lípy, Doks, Hamru,  Kuřivod a Zákup otevřeno velké množství malých lomů z nichž některé jsou označovány jako skalní domy. Pravidelný tvar, kdy ze skály je odtesán pomyslný kvádr o rozměrech podobných světnici, je dán pouze metodou dobývání a místo je dáno kvalitou pískovce, který už o metr dál nesplňoval potřebné nároky těžaře. O kilometr severněji od skalních lomů u Mogoně leží  na nevelkém skalním ostrohu tvrziště Zbynsko a přímo pod ním jsou mnohem pozdější skalní domy, dokonce s jedním nadzemním podlažím. Raritou je zde kouřovod, vedený vnitřkem skály.  

 

 

 

 

 

Abychom se z čistě vesnického prostředí podívali i do měst musíme alespoň z České Lípy připomenout velké sklepy starého měšťanského pivovaru. Původní budova pivovaru je z roku 1698 a nechali ji postavit Kounicové přímo jako pivovar, tedy i s velkými sklepy. Dnešní rozsah sklepů je obrovský. Původní, nejstarší část sklepů je možno identifikovat podle nízké klenby, asi v 19. století byly vyraženy ještě větší jednotlivé místnosti a ve 20 století byly vytvořeny obrovské betonové sály. Zároveň se dochovaly i zbytky technologického zařízení pivovaru a dokonce smaltovaná cedule, kde je uveden dodavatel technologie. Městské prostředí dalo vzniknout i sklepům v Mimoni. Pod kostelem při hlavní silnici jsou dnes obnažené dvoupatrové sklepy, ne nepodobné skalním domům v Horní Krupé a nedaleko zámku se nacházejí pivovarské sklepy.

 

© webmaster 2009
Uživatel:
Heslo: