Povodeň v Libereckém kraji - srpen 2010 a historie

Ivan Rous (napsáno 12. 8. 2010)
Abstrakt
Nedalo mi to a výjimečně sem zařadím malé aktuální povídání o povodních v Jizerských horách. Téma povodně a přehrady jsem zpracoval před nedávnem a je publikováno v knize: Jizerské hory, o mapách, kamení a vodě, kterou vydal Roman Karpaš na konci roku 2009. Přímo do zkráceného textu jsem doplnil nové poznámky.

Jizerské hory jsou výjimečné v počtu i objemu srážkových úhrnů v rámci celé České republiky, což způsobovalo a i nadále způsobuje prudké povodně. Do 18. století se držela lidská sídla v Jizerských horách dále od vodních toků, na kterých stály prakticky jen mlýny, dílenské provozy a první manufaktury. Lidé vodu využívali, ale také respektovali rytmus povodní. S rozvojem průmyslu od konce 18. století, v Jizerských horách především v 19. století, se stále více objektů stavělo přímo u potoků a řek, budovaly se náhony, stavěly lednice pro obrovská vodní kola. Tyto stavby začaly zužovat koryta řek a stávaly se překážkami při povodních. Stejně tak samotné tovární budovy musely být vzhledem k jednoduchému přenosu energie od vodního kola ke strojům co nejblíže u vody. Kde byly volné břehy a požadovaný objem vody a spád, tam vyrostla továrna. Úzká údolí se celé 19. století plnila továrnami, starší provozy procházely přestavbou a vznikaly první regulace toků. Příkladem takových "hydro -průmyslových" zón  jsou údolí Černé Nisy, Rýnovické a Lužické Nisy, Desné, Kamenice, Smědé, ale i Jizery, nebo naopak menších toků.

Povodně tisíce let modelovaly krajinu, údolí a voda přirozeně protékala krajinou cestou nejmenšího odporu. Stavby vzniklé především v 19. století a první nesystematické regulace zapříčinily zánik ploch, kam se řeka rozlévala. Povodňová vlna v takových údolích měla v upraveném korytě větší rychlost a napáchala větší škody v místech, kde byla řeka zúžená výstavbou. Dlážděné koryto, opěrné zdi sahající do řeky byly hlavní příčinou velké rychlosti proudění vodních mas při zvýšeném stavu hladiny. Dalším nebezpečným aspektem byly sklady všemožného materiálu a surovin budované pochopitelně při továrnách a dílnách. Z předmětů, které povodňová vlna spláchla se stalo beranidlo, přičemž nejhorší bylo vytěžené dřevo z lesů. V údolí Černé Nisy se dokonce objekt Salomonovy továrny pro nedostatek místa rozkročil příčně přes řeku a v roce 1897 se jeho část stojící nad řekou při povodni zřítila. Krajina Jizerských hor nebyla v 19. století tak zalesněna jako dnes a je možné, že i díky tomu se srážky dostaly rychleji do potoků a řek.

Vedle krajiny se změnilo i myšlení lidí. Pokrok v mnoha oblastech, především ve vědě a průmyslu, dodal lidstvu snad poprvé za jeho celou existenci sebevědomí. Panovalo přesvědčení, že příroda musí člověku sloužit. Znamenalo to následující: Přírodní zdroje se maximálně využijí, což v první fázi představovala především vodní energie. Zároveň s tím se používalo i dřevo jako energetický zdroj především pro sklárny a pro první typy parních strojů. Dřevo později vystřídalo uhlí a další zdroje. Voda se v Jizerských horách spotřebovávala i na technologické kroky v  textilním průmyslu a tak továrny až do 20. století bez výjimek rostly pouze u vodních toků.

V 19. století se vedle maximálního využívání krajiny vytvořil i názor, že přírodu je třeba "udržovat", aby poskytovala maximum, ale zároveň lahodila oku. Začalo se u prvních továrních parků a pokračovalo přes veřejný městský prostor až k vodním tokům. Takový byl postup krajinné estetiky 19. století.

Jak průmyslové tak i estetické využívání krajiny narušovaly velké, v případě Jizerských hor přívalové, povodně. V budoucnu toto měly změnit právě přehrady, jejichž systém navrhnul U. Huber, autor libereckého vodovodu s J. Krczkou. Samotné stavby projektoval známý Otto Intze z Cách.

Zde trochu předběhnu a dovolím si poznámku. Ona často kritizovaná zděná či betonová koryta přeci jen opodstatnění mají. Problém totiž nestojí jen na velké, třeba "tisícileté" vodě, ale i na malých každoročních povodních. A právě u těch malých povodní je výhodnější, když smetený materiál bez potíží proteče hlubokým korytem bez překážek, než aby v přirozeném meandru vytvořil přehradu a voda se rozlila do míst kde škodí. Ve 20. století navíc k problému povedené či nepovedené regulace přibyl další aspekt. Tím je stavba, respektive rekonstrukce silnic a cest v horských údolích. U mnoha továrních objektů stojících u vody se počítalo s tím, že velká voda se rozlije třeba na louku, nebo do lesa, kde velká plocha "nového" koryta je schopna "převést" obrovské množství vody za objekt. Budovy při povodni zůstaly těsně nad vodou a v mnoha případech to byly i jen centimetry. Takovým příkladem byla Textilana Feigl a Widrich v Chrastavě - dnes technická památka. V modelovém příkladu budeme pokračovat a poskočíme o pár desítek let dopředu. Stará dlážděná silnice vedoucí kolem továrny má dostat nový povrch. To se stane a na dlažbu přijde pár centimetrů asfaltu. Tento postup se za 20. století zopakuje několikrát a ze silnice se stane masivní, i přes půl metru vysoká hráz. Půl metru není mnoho, ale jestliže byla továrna navržena tak, že při povodni bylo ke zdivu 20 cm, tak to znamená že nyní bude zaplavena do výše 30 cm. Podobně se chovají i jiné stavby. Takovým příkladem je i vytopená Raspenava, kde domy stojí pod úrovní silnice. Tam kde dříve byla úvozová cesta stojí hrb nové silnice a voda si nachází cestu mezi domy. Dříve protekla právě úvozem. Nevím, ale zdá se mi, že by snad bylo výhodnější mít daleko častěji trochu zaplavenou silnici v úvozu, než jednou za 50 let spláchnutá stavení v okolí. Nejinak je tomu s komunikacemi a okolními domy i v jiných postižených obcích. Silnice je zkrátka ideální jako improvizované koryto v sevřených údolích. Bohužel projekty silnic jako občasných koryt jsou a budou v nedohlednu.

Povodně

Nejstarší velká voda kterou bychom mohli vztáhnout i na Jizerské hory je připomínána už v roce 1312 pro Krkonoše. Těžko bychom našli velkou povodeň, která by postihla jen Krkonoše a Jizerské hory nikoliv. Stejně to platí i obráceně. Proto můžeme použít i letopočty povodňových událostí ze sousedních hor. V 16. století to byly roky 1567, 1570 a 1592. V 18. století postihla velká voda kraj pod horami v letech 1715, 1736, 1778 a 1795. Všechny tyto katastrofy se prý odehrály v letních měsících červenci a srpnu.

V předminulém století velká povodeň zasáhla Jizerské hory v roce 1812, ale pro málo rozvinutý průmysl, v této době ještě spíše dílenského charakteru, nezpůsobila velké škody. Následovala velká povodeň v roce 1846, kdy při lednové oblevě roztála mohutná sněhová přikrývka. Vodou byl značně zasažen i Liberec. V roce 1852 vypracoval Adolf Schwab projekt na regulaci Harcovského potoka, což byla jedna z prvních systematických regulací vodního toku v našem kraji. Další velké záplavy způsobily letní srážky. V červenci 1850 se prohnala velká voda údolími Jizerských hor a ničila už i továrny. V srpnu 1858 zasáhla nejen Jizerské hory obrovská povodeň. Zasáhla téměř všechny toky severních Čech, ale i Slezska a Saska, a způsobila obrovské škody ve všech jizerskohorských údolích. Už o dva roky později zažili obyvatelé další letní povodeň a další dvě v roce 1875. Ve městech se začalo uvažovat o regulacích, a někdo se již stavěly. Velká voda zasáhla hory i v červnu 1886 a už 3. srpna 1888  přišla do kraje další obrovská povodeň s vydatností srovnatelná s rokem 1858. Po této záplavě, která poničila podniky i komunikace v údolí Černé Nisy, následovalo založení prvního vodního družstva v Kateřinkách. Ovšem nejničivější povodeň přišla 29. a 30. července 1897.

První polovina července roku 1897 byla srážkově velmi chudá, pršet začalo ve vyšších polohách až 17. července. Pršelo prakticky neustále a denní srážkové úhrny se pohybovali do 50 mm. 28. dne měsíce to již bylo 53 mm za 24 hodin, ale pravá průtrž mračen přišla až o den později. Na Nové Louce napršelo za jediný den v nadmořské výšce 780 m.n.m. celkem 345,1 mm. To je dodnes nepřekonaný rekord (v první desítce rekordních srážkových úhrnech se pro území ČR vyskytují Jizerské hory hned čtyřikrát). Že to nebyla ojedinělá anomálie dokazuje i údaj z Jizerky, kde ten samý den spadlo 300 mm srážek. (...u povodně ze srpna 2010 se bavíme o maximálně 200 mm srážek...)

Půda, nasáklá předchozími vydatnými dešti nestačila pojmout tak obrovské množství vody. Na každém kilometru čtverečním v centrální části Jizerských hor se 29. července objevilo kolem 300 000 tun (uvádím pro lepší představu v tunách) vody. Pozorovatelé, kteří se nacházeli ve vrcholových partiích hor sledovali, jak v každé úvozové cestě a prohlubni se objevuje velké množství vody, vznikají jezera a voda teče i místy, kde si ji nikdo za pěkného počasí nedovedl představit. Ráno a dopoledne se již valily masy vod do údolí, strhávaly dřevo, balvany a desetitisíce tun štěrku. V Jizerských horách nebylo údolí, které by zůstalo ušetřeno.

V údolí Černé Nisy poničila velká voda naprostou většinu továren. Ušetřené zůstaly pouze menší dílny a továrna čp. 91, stojící vysoko nad vodou pod Fojteckou silnicí.  Vodní díla  stále používaných vodních kol po turbiny byla poničena, některé vodní zámky byly rozvaleny. Nejhůře dopadla Salomonova továrna ve střední části Kateřinek, kde se zřítila střední část budovy postavené přes řeku. Velké škody řeka napáchala i v továrně bratří Sigmundů, dnešním Litesu. V úzkém údolí strhla voda i dlouhé úseky silnice a na několika místech došlo k vytvoření nového koryta. Mosty byly strženy a dnes je připomínají jen kapsy ve skalním podloží Černé Nisy.

Podobná byla i situace v údolí Harcovského potoka, který neregulován napáchal obrovské škody především v městě Liberci. Poškozena byla Liebiegova továrna, a další liberecké podniky. V areálu městských mlýnů byly stopy po povodni viditelné ještě těsně před zbouráním v roce 1928. Na dnešním Soukenném náměstí se stýkaly vody Harcovského potoka a náhonu z Lužické Nisy, a právě toto místo bylo postiženo povodní nejvíce. Několik domů se zcela zřítilo.

Jeřice poškodila všechny průmyslové areály ležící v dosahu velké vody. Horní tok Jeřice, kde lze mluvit při normálním stavu o malém potoku, se změnil v dravou řeku. Velké tovární budovy byly sice poškozeny, ale voda zničila mnoho malých domů a roubených chalup v Nové Vsi, Mníšku u Liberce i Oldřichově v Hájích. Stejně tak se rozvodnil Albrechtický potok a i tento nevýrazný vodní tok dokázal poničit pár domů před ústím do Jeřice.

V povodí Kamenice byla nejhorší situace na říčce Černé Desné. V Polubném a Desné voda spolu s kameny a dřevem rozbila mnoho továren, dílen a průmyslových dvorů. Stržena byla i silnice a v hustě zastavěném údolí vytvořila zcela nové koryto. Zatopena byla i osada Souš ležící na dně budoucí přehrady. Bílá Desná způsobila sice menší škody, ale o to víc poškodila majetek obyčejných obyvatel. Samotná Kamenice dosáhla možného průtoku až 130 m3/sec, strhávala mosty a ničila upravená koryta u továrních vodních děl.

Jizera a její přítoky se rozvodnily také. Škoda na majetku firmy Riedel byla vyčíslena na 1,38 mil. zlatých a celkové ztráty v celém povodí Jizery byly 2,9 mil. zlatých korun. Povodeň se nevyhnula ani sousedním Krkonoším, kde pustošila údolní obce i na dnešní polské straně.

V povodí Lužické Nisy po Görlitz byly škody po povodni vyčísleny na částku přes 3 300 000 rakouských korun. Částka odpovídá více než šestinásobku nákladů na stavbu například Fojtecké přehrady. Z tohoto pohledu (celkové náklady na výstavbu šesti přehrad měly podle předběžných propočtů dosáhnout výše 6,6 miliónů rakouských korun) nebyla plánované výstavba přehrad vlastně nic zvláštního. Jiná situace nastala s reálnými náklady na stavbu, které byly, jak se ukázalo po ukončení stavby, daleko vyšší.

Semilský okres utrpěl škody 600 000 zlatých korun, tanvaldský 1,1 mil. zlatých a  v jabloneckém okresu to bylo 460 000 zlatých korun.

Bilance povodně z konce července 1897 byla strašlivá. Zemřelo mnoho desítek lidí (některé odhady uvádí až stovek) a škody na majetku se vyšplhaly do desítek miliónů. Ale velká voda přinesla i změnu myšlení a plány na systematické zkrocení řek. V Jizerských horách se to projevilo založením vodních družstev, která sice existovala už dříve, ale teprve po této velké povodni přistoupila k rázným krokům vedoucím ke spoutání dravých horských toků.

Huberův, Krczkův a Intzeho projekt přehrad v povodí Lužické Nisy

Intze ve spolupráci s N. Holzem z Cách a Dr. Lepplou z Berlína vypracoval na základě Krczkových a Huberových podkladů velký vodohospodářský projekt, který počítal s výstavbou sedmi přehrad, z toho šest jich mělo vyrůst v horizontu nejbližších let. Místa pro přehrady vybral Huber s Krczkou a Intze dodal podrobný projekt. 13. Ledna 1901 se v budovně dnešního Severočeského muzea v Liberci konala velká slavnostní přednáška, kde byl představen finální projekt šesti přehrad v povodí Lužické Nisy.

V dubnu 1901 byl projekt schválen, stejně jako systém čerpání peněz na stavbu. Dále schválilo projekt místodržitelství a ministerstvo zemědělství ve Vídni. 24. listopadu 1902 byla zákonem č. 89 poskytnuta vodnímu družstvu finanční podpora ve výši 40% vypočítaných nákladů.

Přehrady v Jizerských horách nakonec vyrostly téměř všechny. Bohužel nerealizovaná zůstala přehrada Jeřice, která dodnes chybí a problémy se opakují i na Černé Nise, kde chybí povodňová štola na Jizerský potok s nerealizovanou přehradou přímo v Liberci.

Hodnocení údolních nádrží Jizerských hor je složitý a především oborově různorodý úkol.  Mnohá díla ani nelze srovnávat. Proto je nutné roztřídit přehrady do čtyř skupin.

Intzeho přehrady v povodí Lužické Nisy

Nádrže opakovaně prokázaly svojí schopnost zadržet povodňové přívaly v pramenné oblasti Jizerských hor. Jejich hlavním účelem je regulace a spoutání povodně v místě vzniku. Přímo modelovým příkladem je nádrž Bedřichov s velmi malou velikostí povodí 4,1 km2. Zbylé přehrady se také vyznačují malými hodnotami plochy povodí, ale musíme vzít v úvahu, že v centrální části hor nejsou výjimkou srážkové úhrny kolem 200 mm za 24 hodin což činí 200 000 m3 vody na kilometr čtvereční. Malá povodí jsou logickou reakcí a kompromisem mezi přírodními podmínkami a náklady na stavbu.

Systém Intzeho přehrad v Jizerských horách není kompletní a s největší pravděpodobností již nikdy nebude v původním rozsahu dokončen. Chybí přehrada na Jeřici, i když v projektu byla kompletně připravena. Otto Intze (či U. Huber a J. Krczka) počítal i s přehradou na Jizerském-Bayerově potoce, kam měly být převáděny dlouhou štolou povodňové přívaly z Černé Nisy. Jeřice i Černá Nisa dodnes lokálními záplavami dokazují, že obě přehrady obcím při tocích citelně chybí.

Zajímavou zkouškou prošla přehrada Mlýnice. Podle Povodí Labe se přepady i přes hráz hnalo 31 m3/sec vody. To je statisticky vzato 1500 letá voda. I když na první pohled se může zdát, že přehrada "zklamala", není tomu tak. Důležitou součástí funkce přehrad je i zpomalení povodňové vlny a pohlcení pevných předmětů, která sebou voda strhává.

Přehrady Polubenského vodního družstva

Projekt tří hrází prosazovalo polubenské družstvo v čele s továrníkem Riedlem, stavebním správcem Gebauerem a dalšími osobnostmi. Přehrady se lišily od Intzeho přehrad především typem hráze. Sypaná hráz měla být vhodnější pro typ podloží na Černé i Bílé Desné. Realizovány byly nakonec dvě přehrady. Bílá Desná je dnes známá jako Protržená přehrada a problémy se nevyhnuly ani Soušské přehradě na Černé Desné, která musela být nedlouho po uvedení do provozu od základu zrekonstruována. Souš dlouhá léta sloužila především k rekreaci, ale po vybudování úpravny vody pod hrází se změnila na vodárenskou nádrž. Nakonec i Bílá Desná byla podobně využita. Splav odvádí část vody do původní převáděcí štoly do údolí Černé Desné.

Nerealizované Gebauerovy přehrady a hráze na Jizeře

Ing. E. Gebauer navrhnul stavbu velké přehrady Karlov na Jizeře už před rokem 1912. Zároveň se podílel návrhy na později projektované skupině přehrad ve Vilémově, Pasekách, Benešově, Dolních Štěpanicích, vše v povodí řeky Jizery. Především Karlovské vodní dílo mělo být svým rozsahem zcela unikátní. Převáděcí štoly by "sbíraly" vodu až ze vzdálené Mumlavy, ale i z jiných toků mezi Jizerou a Harachovem. Pozůstatkem těchto velkých projektů jsou dodnes "živé" projekty přehrad. Pokud se jedná o zadržení přívalových vod, má i tento projekt své opodstatnění.

Vodní dílo Josefův Důl

Samostatnou kapitolu tvoří rozsáhlé vodárenské dílo Josefův Důl na Kamenici. Moderní přehrada se sypanou hrází jakoby po mnoha letech doplnila díla polubenského vodního družstva. Součástí přehrady je i vodovodní štola do úpravny v Bedřichově a štola z úpravny do vodojemu u Liberce. Nádrž je dodnes přijímána u části veřejnosti s rozpaky, ale jde o čistě účelové dílo, nezbytné k zajištění základních potřeb města Liberce. V letošních povodních i Josefův Důl prokázal, že jde o důležitou stavbu i z hlediska "protipovodňové služby". Podle ředitele jabloneckého závodu Povodí Labe Ing. Jarouška byl přítok do přehrady 71 m3/sec. Takové množství by napáchalo podobné škody v povodí Kamenice jako způsiobila například Jeřice v Nové Vsi či Chrastavě.

© webmaster 2009
Uživatel:
Heslo: