V následujícím nedlouhém seriálu představíme nějaké postřehy z období II. světové války. Budou to jen nedlouhé črty na základě dlouhodobých archivních výzkumů a celkové shrnutí vyjde v knize "Koncentrační, zajatecké a jiné tábory na Liberecku", která se bude zabývat i válečnou výrobou a souvisejícími obory. Střípky, které budeme publikovat zde si nečiní nároky být standardním historickým textem, jen mají dokreslovat dobu, o které toho pro Liberec bohužel dodnes mnoho nevíme.

 Zdroje informací

Výzkum jsme začali realizovat v roce 2008 v souvislosti s přípravami výstavy Zbytky válek (Pozůstatky válek XX. století na Liberecku a v Euroregionu Nisa). Jedním ze základních pilířů se stala písemná výpověď pana Rada Faltise, který popsal situaci v Liberci a okolí. V době války byl pan Faltis malým hochem, přesně ve věku kdy mu nescházela odvaha a zároveň mu chyběl pud sebezáchovy dospělých. Navíc si vytyčil nesnadný úkol - pomáhat trpícím. To mimo jiné znamenalo návštěvy zajateckých táborů, nebezpečnou donášku jídla zajatcům a další nebezpečné akce. Abychom si uvědomili závažnost situace stačí dodat, že Radova kamarádka Inge Lutzová za stejnou činnost skončila v koncentračním táboře, kde v roce 1945 zemřela... Vzpomínky, které čítají několik set stran dokonale vystihují náladu ve městě za druhé světové války. Mezi děsivými událostmi se pohybuje malý kluk a pozorně sleduje dění kolem sebe. Vidí popravy na ulici a zároveň uvádí čísla vojáků, baví se s řadovými vojáky i SS-many, mluví s hlídači zajateckých a pracovních táborů. Na základě jeho svědectví se podaří objevit osobu, která přežila romský holocaust a daří se dopátrat vůbec první podrobnosti o osudu Romů v oblastech České republiky za války připojených k říši. Díky němu víme, proč měly být cílem strategického bombardování Lidové sady - restaurace na úpatí Jizerských hor. Jednoho dne ke konci války tam prosil o konzervy s masem a mluvil s řidičem nákladního vozu, kterých tam stálo několik desítek. Řidič mu prozradil, že je zde spisovna a na autech jsou naloženy archivy z evakuovaných měst, které postupně pohltila postupující fronta. Jednoduše se zde sepisovaly náklady, řidič zůstával stále ve voze a následoval rozkaz k vyjetí v konvoji směrem na Durynsko, nebo v druhém případě na Alpy. Tuto vzpomínku později potvrdily snímky z leteckého průzkumu spojenců. Obrovská spousta vzpomínek Rado Faltise pak až neuvěřitelně dokonale souhlasí s archivními výzkumy a objevy.

Oslovili jsme i další pamětníky, ale nikdo už neposkytl takové podrobnosti. Dalšími zdroji měly být publikace dosud vydané. Jenže zde se narazilo na problémy. Válka je popsaná z hlediska správy, politiky a obecně známých dat. Nástup henleinovců - připojení k říši - politická situace - nálada obyvatel - konec války. Vedle toho malá poznámka o tom že v Liberci bylo nasazeno několik set osob v táborech. Jenže podle nových dat jen na jediné stavbě bylo nasazeno "několik set osob". Při velmi zběžném a povrchním počítání, kdy jsme zaokrouhlovali směrem dolů musíme podotknout, že ve "velkém Liberci" takto nasazených osob bylo minimálně přes pět tisíc, v mnoha desítkách táborů! Ale přeci jen existují publikované soupisy táborů. Bohužel i ony jsou nepřesné, velká část tam chybí - u některých obcí dokonce všechno. Třeba v Chrastavě je tábor, označený na výkresech číslem 13. Jiný je označen číslem 8 a dnes už můžeme říci, že minimální počet táborů v Chrastavě byl právě třináct. Podobné je to v Hrádku nad Nisou, kde byla velmi důležitá zbrojovka Spreewerk, jejíž historii pečlivě a skvěle zpracoval Ing. Jan Balcar v knize Pistole P.38 a její výroba ve firmě Spreewerk Hrádek nad Nisou v letech 1942 - 1945. U této knihy není potřeba mít obavy z nepřesností.

Podobné problémy se objevily i u průmyslových podniků. Dodnes se uvádělo, že "továrna za války nepracovala", případně "za války zde byl umístěn sklad". Pravda ovšem je, že pro druhou polovinu války jsme ještě neobjevili továrnu, kde by neprobíhala výroba, v 99% válečná. V Liberci to byly především součástky pro letecký průmysl. Proč tomu tak bylo jsme se dozvěděli až z jedné německé podnikové kroniky, kde je jasně napsáno, že původní soustředění této výroby mělo být v oblasti Düsseldorfu, ale Milch a Udet rozhodli právě o Liberci. Středobod tvořil podnik Elektromechanik GmbH, později známý jako Tesla. A nejčastěji skloňované firmy? Junkers, Siebel, Walter, Messerschmitt apod.

A pochopitelně nejdůležitějším zdrojem informací jsou archivy. Podnikové mají zásadní vadu: většinou chybí období 1939 - 1945. Státní archivy jsou na tom lépe, ale i zde narážíme na problémy špatných, či nepřesných inventářů. Proto už před lety padlo rozhodnutí projít některé archivní fondy krok po kroku. Časově i finančně náročné studium však nese ovoce. Náhodně jsme objevily dodací list na Henleinův stůl (ve sbírkách Severočeského muzea v Liberci), malou protileteckou věž (bunkr) v Liberci a mnoho dalšího co jsme nečekali. Očekávané i nám neznámé věci pak ověřujeme v terénu. Na jaro nás čeká mezi deseti až patnácti protileteckými kryty v Liberci o nichž jsme neměli tušení, čeká nás výzkum střelnice na MG15, podařilo se nám dohledat původní výrobky Junkersu z Nového Města pod Smrkem i díly raketových motorů a trysek Walter používaných v Me 163 Komet.