Dosavadní práce o průmyslu na Liberecku zcela vynechávaly období druhé světové války. Typický popis vývoje továrny se odehrával na ose: vznik, architekt, koupil, prodal - krize 30. let a zastavení výroby - znárodnění - socialismus - současnost. První světová válka je ve vztahu k továrnám na Liberecku lépe popsaná. Jedním z důvodů je absence pramenů. Ve většině továren chybí v podnikových archivech právě období 1939 - 1945 a nutno podotknout, že všechny stopy po válečné výrobě byly ve většině případů dokonale "vyluxovány". I v archivech státních institucích je situace podobná. Jako příklad lze uvést chybějící archiv stavební policie v Liberci pro rok 1945, zmizelé důležité části archivu města Liberce, nehledě na chybějící části archivu říšského místodržitelství. Proto někdy jako odrazový můstek slouží i malé zmínky, či výpovědi pamětníků.

Na Liberecku, ale i Jablonecku a v prostoru Jizerských hor vládl dlouhou dobu především textilní průmysl. Jablonecko je sice známo jako kraj sklářů, ale v porovnání s textilním průmyslem bylo sklářství až na druhém místě. Opominu řemeslnou a manufakturní výrobu, která je pro kraj důležitá z hlediska historie, nikoliv z pohledu příčin a následků důležitých pro zkoumanou dobu války. V první polovině 19. století rostou u vodních toků textilní továrny, ze kterých se vyvíjejí opravdové paláce pokroku. Velké tovární budovy rostou v horských údolích Jizerských hor, stejně jako menší měrou ve městech. Všude kde je k dispozici vodní tok s dostatečným spádem. Největší nárůsty výrobních prostor se odehrávají v několika vlnách. Do krize v 70. letech 19. století, a na přelomu století. Jakoby místní průmysl kopíroval náladu místního převážně německého obyvatelstva (pokus o zřízení Deutschböhmen apod.) a v době První republiky více stagnoval, než se rozvíjel. Až na výjimky se zde neobjevily funkcionalistické stavby známé z českého prostředí. Třicátá léta a jejich synonymum hospodářská krize pak znamenala omezení a leckde i ukončení výroby. Mnoho továren zůstalo opuštěných, nebo se pronajímaly jako sklady. Ale s rostoucím sebevědomím Německa, a pochopitelně především po říjnu 1938 (mnichovská dohoda a následné připojení pohraničí k německé říši) se začali zraky některých podnikatelů a továrníků obracet právě k místním volným výrobním kapacitám. Modelovým příkladem je továrna známá později jako liberecká Tesla.   

Bývalá textilka bratří Siegmundů pracovala až do roku 1934, kdy nepřekonala krizi. V roce 1938 se začal zajímat o areál továrník Jakub Preh, jenž měl hlavní závod v městě Neustadt am Saal a pobočný závod ve Würzburgu. Jeden z úkolů, které měl jeho podnik vyřešit, byl vývoj elektrického zařízení na svrhování leteckých pum a jeho následná výroba. 31. říjnem je datován dopis, kde se Preh obrací na hospodářské a politické orgány v Liberci s dotazem, zda je možné získat v okolí 1200 pracovníků a po roce dokonce 2000 osob. 15. listopadu 1939 byla továrna prodána společnosti Elektromechanik GmbH, kterou ovšem vlastnila letecká společnost z Berlína (pověřená min. letectví). Preh je určen správcem továrny a dostává za úkol vybudovat výrobu zapalovačů do bomb v objemu 600 000 kusů měsíčně. 27. února 1940 je do obchodního rejstříku zapsána společnost Elektromechanik GmbH, Alt-Habendorf bei Reichenberg, kterou vlastní Prehova rodina. Menší investice do strojů a vybavení financoval Preh, větší majitel areálu. Během války byla provedena přestavba objektů, zřízena montážní dílna v Pražské ulici a pro podnik pracovaly i továrny v Kateřinkách a Vesci.

V letech 1942 a 1943 je budován na přiléhajících pozemcích velký pracovní tábor o dvanácti barácích. Podle projektu zde mělo být ubytováno asi 600 lidí. Přesnější údaje, které však nejsou vztaženy ke konkrétnímu datu, čítají 150 - 200 žen z Ukrajiny, 70 Čechů, 80 sovětských válečných zajatců a 150 - 200 Francouzů.

Z překladu německé tovární kroniky (dnes bohužel ztracené) se dále dozvídáme, že 1. 5. 1943 a 1. 9. 1943 byl podniku propůjčen státním sekretářem Milchem titul "vzorný válečný podnik". 1. 5. 1943 také firma obdržena župní diplom za mimořádný výkon ve vzorné péči o zdraví národa. Z německých-kmenových zaměstnanců bylo 17 zabito na frontě. Velmi zajímavá je poznámka o tom, proč byla výroba podniku Elektromechanik zavedena právě v Liberci: "Vhodné místo pro jeho kolébku se hledalo po všech koutech Říše a jedině zásah státního tajemníka Milcha a generála Udeta ještě včas zabránil jeho předčasnému zrození ve Würzburgu a Landeshutu." V dalších stranách kroniky je popisována přestavba továrny pod vedením drážďanského architektu Birkingta a jeho spolupracovníků Sohra, Wermeschera, Horna a Schmutzlera. Přestavba byla zakončena formální slavností ukončení prací na budově č. 9 4. září 1940. Páté výročí "návratu Sudet k Říši" (1. 5. 1941) provázel mimo jiné projev Konráda Henleina v nově postavené klubovně podniku. Bohužel víc informací, pokud nepočítáme balast o Hitlerovi a Třetí říši, v původní kronice není.

Podnik ve Stráži měl bohatou skladbu výroby od již zmíněných elektrických zařízení na svrhávání leteckých pum a zapalovačů bomb až po letecké kulomety MG15. O výrobě kulometů nemáme žádné archivní zprávy a tak nelze s jistotou říci, zda šlo o jejich výrobu, dokončení, nebo úpravu. Jediné jisté je, že nedaleko podniku vyrostla v roce 1941 střelnice právě na zkoušení MG15. Dalším výrobním sortimentem byly kabelové svazky do letadel.

Konec války popsali do poválečné kroniky M. Neuman a B. Beneš (prozatím je ztracená i tato poválečná kronika podniku, do které bylo ještě v roce 2005 možno nahlédnout). Na samém konci dubna dostali totálně nasazení z tábora u továrny dovolenou a někteří už jednoduše odjeli do svých domovů. Několik málo lidí zůstalo, aby se 8. května 1945 jako revoluční národní výbor ujali moci. Den před tím byla v továrně svolána schůze DAF (Deutschearbeitfront), kde zástupce DAF prohlásil: "Válku jsme prohráli." Pak seznámil shromážděné s rozkazem zničit celou továrnu, ale hned bylo rozhodnuto rozkaz neprovést. Někteří naivně doufali, že budou moci i po válce pokračovat v zaměstnání a podobně smýšlel i továrník Preh. 9. května převzal podnik pod ochranu revoluční národní výbor. Podle výpovědí se skupina tří lidí snažila zabránit rozkradení závodu především lidmi z tábora, kde bylo asi 300 - 400 lidí, kteří nevěděli nic o politické situaci. Už od poloviny roku 1945 se začaly vést jednání, které nakonec vyústily v přechod továrny pod Elektro-Pragu.

Na podnik Elektromechanik se za války nabalovala další výroba součástek pro německý letecký průmysl. V Novém Městě pod Smrkem se za války objevila firma LANEX, která vyráběla díly pro letadla Junkers. Junkers měl dílny i v dalších částech Frýdlantska od Boleslavi po Raspenavu.  V Liberci-Vesci se jednalo o výrobě firmy Siebel, firma Blaupunkt a Bosch vyráběly součástky pro Messerschmitty v Liebiegově továrně i v dalších lokalitách, na Tanvaldsku se ve Schowankově podniku (dnešní Detoa v Jiřetíně pod Bukovou) vyráběly přídavné nádrže pro Me 262 Schwalbe apod. Těsně za hranicemi, v dnešní polské Leśné a v obci Miloszow byly velké továrny, kde byl vývoj a výroba raketových motorů Walter, které používaly například Me 163 a Me 262 (přídavný raketový motor). Mezi strategické podniky patřily například firmy Kontakta, Heinrich List, Franz Loukota a další.

Takový rozmach výroby součástek pro německý letecký průmysl byl podmíněn zprvu samotnou existencí podniků jako byl strážský Elektromechanik a později vznikem Speerova Jägerstabu v roce 1944. Jägerstab měl za úkol v rámci tzv. totální války urychlit výrobu stíhacích letadel. Jeho členy byli: ministr zbrojní a válečné výroby Albert Speer, polní maršál Erhard Milch, Karl Saur, Hans Kammler a další, mezi kterými byli i zástupci podniků. Hans Heyne z AEG (mimo jiné výroba v Hrádku nad Nisou a Tanvaldsku, velký počet pracovních táborů), Willieam Werner z Auto Union (také litoměřický Richard a další lokality), William Schaaf z BMW a Karl Frydag z podniku Hentschel Werke. Posledně zmíněná firma je známa v Liberci spíše pod heslem KONTAKTA. Místní kancelář měla sídlo v Papírové ulici v Liberci, v dodnes stojícím továrním objektu později proslaveném jako restaurace Hůlka. Za budovou byl postaven i jediný doložený nadzemní protiletecký kryt. Do kruhové stavby se vešlo třicet lidí a postavena byla firmou Gustav Sachers synové. Výroba probíhala v několika továrních objektech v údolí Černé Nisy. V bývalé panské pile a továrně známé jako Salomon III. V údolí Černé Nisy byly pak vybudovány i pracovní tábory, na jejichž půdorysu v současnosti stojí autovrakoviště Kateřinky.     

Dosavadní obraz o tom, že továrny nebyly využity je zcestný. Naopak překvapuje obrovský počet pracovních a zajateckých táborů i v menších objektech. Textil se v místních podnicích prakticky nevyráběl, výjimku tvořily třeba Liebiegovy podniky, kde se vyráběly vlajky pro nacistické Německo, ale i zde byly umístěny firmy zabývající se výrobou leteckých součástek. Ve velkém množství továren naopak probíhala především v letech 1943 - 1945 válečná výroba zaměřená na letecký průmysl. Menší provozovny a někdy i truhlářské dílny se zaměřovaly na výrobu beden na munici, v Kateřinkách byla dílna na výrobu vojenských vyznamenání, pianovka produkovala leteckou překližku a například ve starém mlýně v Lukášově byla výroba tzv. "teplačků" - ručních papírových ohřívátek pro Wehrmacht.

Ernst Udet (4/1896 - 11/1941)

Stíhací eso První světové války. V letech 1921 - 1925 vlastnil spolu s Američanem W. Pohlem podnik Udet Flugzeugbau GmbH. V roce 1933 vstupuje na doporučení Hermanna Göringa do NSDAP. V roce 1935 byl zařazen jako štábní plukovník do Luftwaffe a později se stal jedním z vedoucích Technické sekce Říšského ministerstva letectví. Nakonec dosáhnul hodnosti generálplukovník. 17. listopadu 1941 spáchal sebevraždu, ke které přispěla i závislost na pervitinu. Zanechal dopis, ve kterém vinil za svou smrt Göringa. Přesto Hitler nařídil "hrdinský" pohřeb a sebevražda byla utajena.

Erhard Milch (3/1892 - 1/1972)

Za první světové války byl u dělostřelectva, ale přesto byl ke konci války jmenován velitelem stíhací eskadry. Po válce odešel z armáda a dál se věnoval letectví a pracoval v několika leteckých společnostech. Nakonec se stal v roce 1925 ředitelem Junkers Luftvekehr a o rok později vzniklé společnosti Deutsche Luft Hansa. Od roku 1933 byl státním tajemníkem Říšského ministerstva letectví, které spadalo pod H. Göringa. Milch byl stejně jako Udet odpovědný za zbrojní výrobu v oblasti leteckého průmyslu. Paradoxem je, že Milch měl židovské předky (otec a podle některých tvrzení i rodina z matčiny strany). Po porážce Francie byl Milch jmenován polním maršálem. V roce 1944 se Milch podílel na pokusu odstranit Göringa z vedení Luftwaffe. Norimberským soudem byl v roce 1947 odsouzen za válečné zločiny (nucené práce válečných zajatců) a zločiny proti lidskosti (vyhlazování, otrocká práce apod.) na doživotí. Nakonec byl propuštěn v roce 1954 a žil v Düsseldorfu.

Albert Speer (3/1905 - 9/1981)