Druhá světová válka v Liberci III. díl

Ivan Rous (napsáno 13. 2. 2011)
Abstrakt
Z Liberecka odbočíme a nahlédneme těsně za polsko českou hranici do Leśne a Miloszowa, kde se za války vyvíjely, testovaly a vyráběly raketové motory Walter.

I když se v tomto případě nejedná o Liberecko v pravém smyslu slova, zařadili jsme do seriálu i objekty na území současného Polska. Blíže se podíváme do lokalit současných obcí Leśná, Miloszow, Swiece a hradu Czocha u Lesnianskie přehrady. Původní názvy zněly Marklissa, Hartmannsdorf, Schwerta a hrad Tzschocha. Leśna tvoří střediskovou obec a leží jen 4 kilometry od českých hranic. Miloszow je hraniční obcí a na české straně navazuje na obec Srbská.

 Osud místního průmyslu téměř zcela kopíroval osudy továren na české straně hranice. Bylo zde několik velkých textilních továren, které z velké části za krize 30. let omezily výrobu. Za války zde byly tři velké, téměř opuštěné podniky -  v Miloszowe, velká továrna téměř v centru Lesné a úzký protáhlý areál na břehu Kwisy pod přehradou. Válečná situace tak dává zajímavý přehled o aktivitách nacistického Německa v okolí jednoho podniku.

 

Válečná výroba v Leśné

V materiálech muzea koncentračního tábora Gross-Rosen se uvádí, že k produkci v dnešní továrně (Baworowo S. A.) neexistují prakticky žádné materiály, mimo to že zde působila firma Hellmuth Walter-Werke, která měla mateřský závod v Kielu a firma VDM (Vereinigte Deutsche Maschinenwerke GmbH). Na základě nálezů a dalších stop v terénu jde odhadnout i celý systém výroby. V továrně v Miloszowě byla umístěna pravděpodobně část konstrukce firmy Walter, což potvrzují i výpovědi vězňů. V továrním areálu umístěném přímo v Leśné (jižně od řeky Kwisa, textilka Dolwis S. A.) pak byla umístěna výroba jednotlivých dílů a vedle toho zde nadále existovala i textilní produkce. Třetí tovární objekt byl nejdůležitější a nacházel se v hlubokém údolí řeky Kwisy přímo pod přehradou. Zde byla jak slévárna, tak i nástrojárna a další strojírenské provozy. Vedle toho zde dodnes stojí testovací bunkry, kde probíhaly zkoušky raketových motorů Walter.

 V literatuře se často uvádí, že v továrně byly produkovány motory "zázračných" zbraní V1 a V2, ale ani v archivních materiálech, ani v nálezech nemá tato teorie oporu. Prokazatelně se v továrně vyvíjely, testovaly a produkovaly raketové motory Walter HWK 109-509 (A série: A-0 a A1 byly již osazovány na letouny, série A-2 byla do konce války ve stadiu testování), pomocné raketové motory a motory raketových bomb. Většina nálezů byla identifikována britským odborníkem na motory Walter Shamusem Reddinem. Raketové motory Walter 109-509 byly instalovány do malých stíhacích letounů Me 163 Komet a Bachem Natter.

 V roce 1944 se začala u areálu pod přehradou razit podzemní továrna a další objekty. V soupisu německých podzemních objektů z 6. července 1944 je označena krycím názvem Eisenglanz. Vedle správní budovy se v žulovém masivu do dubna 1945 podařilo vybudovat sedm výrobních sálů, hlavní podélná chodba, nouzový východ a místnost trafostanice a strojovny. Výrobu se do podzemních prostor do konce války přemístit nepodařilo, ale vyražené štoly se používaly ke skladování jednotlivých dílů raketových motorů. Po válce byly veškeré zbytky, které neodvezly Rusové shrnuty na hromady a vyhozeny do vzduchu. Proto jsou veškeré nálezy ze štol silně poškozeny. Severovýchodně od podzemní továrny vzniklo několik kratších štol. Jedna z nich sloužila jako sklad paliva a stála přímo proti testovacímu bunkru. Na těchto krátkých štolách je k zhlédnutí důkaz otrocké práce vězňů koncentračního tábora - rubanina se nevozila přes kanál, ale nosila ručně nad štoly do prudkého svahu, kde z nich vězňové stavěli zídky. Celý areál továrny byl od roku 1943 vybaven obrovským maskovacím systémem. Přes hluboké údolí byla natažena obrovská ocelová síť o rozměrech 0,25 x 0,8 km. Kotvena byla přes vzrostlé stromy do betonových bloků, které jsou k vidění pod silnicí v místní části Lechów. Přes ocelová lana byla natažena maskovací síť. Celý systém byl snesen podle místních až v šedesátých letech a poslední zbytky byly odstraněny až nedávno.

 8. ledna 1945 se v dodatku k soupisu podzemních objektů objevuje další podzemní objekt označený krycím jménem Türkis (Marklissa II). Jde o nedokončený systém štol pod horou Zangenburg (Zangenberg apod.). V polovině 18. století zde již existovaly štoly, jejichž rozsah je zachycen na horní mapě z roku 1752. Pravděpodobně tyto štoly se staly vodítkem pro umístění projektované podzemní továrny Türkis firmy H. Walter-Werke. Vějířově ražené štoly se měly scházet v obrovském výrobním sále, či několika menších. I zde pracovali vězni koncentračního tábora Hartmannsdorf. Továrna zůstala nedokončená, ale je možné i v tomto případě uvažovat o využití prostor jako skladu, což opět dokládají zbytky rozmetané výbuchem 

 

Koncentrační tábor Hartmannsdorf (Miloszow)

Pracovní tábor Hartmannsdorf byl založen v roce 1944 jako pobočka koncentračního tábora Gross-Rosen. První transport proběhl 20. dubna 1944 a čítal pouze 30 vězňů, kteří byli ubytováni přímo v tovární hale dodnes existující továrny v Miloszowě. Prvotním úkolem vězňů bylo vybudovat samotný tábor, skládající se z klasických dřevěných či isolitových baráků. Tábor byl budován v těsném sousedství továrny. Bylo postaveno oplocení tábora, strážní věže, vstupní brána, tři táborové baráky, umývárny, kuchyně a kancelářský dům a strážnice při vstupní bráně. Ostrahu tábora tvořilo kolem 20 SS-manů a několik desítek dozorců. Vězni, mimo práce na samotné stavbě lágru, pracovali přímo v továrně na frézkách a soustruzích dovezených do Miloszowa z Jeleni Gory (Hirschberg). Podle výpovědí se zde pracovalo na dílech do raket V1 a V2, což je možné, ale daleko pravděpodobněji šlo především o díly k raketovým motorům Walter, které se vyráběly v nedaleké Lesné (Marklissa). Mimo strojírenské výroby byli vězni nasazeni i do textilní výroby a pracovali na tkalcovských strojích, které pravděpodobně zůstali v továrně z doby před válkou. Pracovní doba byla dlouhá 12 hodin s jedinou přestávkou na oběd. Dále vězni pracovali v okolí tábora a prováděli údržbu komunikací, či stavěli protipožární bazény. Za pozornost stojí i šití předmětů neznámého určení z jakéhosi "nového materiálu", o kterém žádné bližší zprávy nemáme. Hlubokou stopu jak v historii, tak i v terénu za sebou zanechalo tzv. Stollenbaukommando složené ze 150 vězňů tábora, kteří budovali rozsáhlé komplexy podzemních továren v Lesné, při silnici Leśna - Swiece, ale i v samotném Miloszowie. Více o výrobě v továrně v Lesné, kde pracovali vězni z tábora Miloszow je na samostatném panelu. Počet vězňů, kteří prošli táborem, není znám. Do Miloszowa nebyl určen žádný z velkých transportů, ale vězni sem byli voženi po malých skupinkách, či dokonce jednotlivě. V táboře byla i skupina velmi mladých vězňů, kterým bylo kolem 17. let. Podmínky v táboře byly příšerné. Mezi výpověďmi vězňů nalezneme například případy, kdy přežití záviselo na psím žrádle, které se podařilo ukrást přímo z misek.

 V roce 1945 se již v lednu rozhodlo o likvidaci, respektive přesunu, koncentračního tábora Gross-Rosen. Pobočka v Miloszowě byla evakuována 15. a 16. února. V táboře zůstali pouze nemocní, kterých bylo několik desítek. Vězni se přesunuli do tábora v Zittau (Žitava), odkud byli na začátku března odvedeni až do tábora v Rychnově u Jablonce nad Nisou (Reichenau). 12. dubna 1945 bylo 399 vězňů tábora v Miloszowe zapsáno do evidence koncentračního tábora Buchenwald, kde byli zapojeni do výstavby podzemní továrny v městečku Ohrdruf, kde se zároveň nacházel pobočný tábor Buchenwaldu. Je možné, že tito vězni sem byli přesunuti ze stavby podzemního objektu v Miloszowe.

 

Současnost tábora a podzemního objektu

Původní areál tábora je narušen základy mnohem mladšího plotu, ale dochovaly se obě protipožární nádrže, několik metrů podezdívky od obytného baráku a bývalý sklep. Z táborové infrastruktury je ještě patrný vodojem, kam se čerpala voda ze studny a málo znatelné meliorační zásahy pod svahem. Továrna neprošla od konce Druhé sv. války žádnou větší přestavbou, pokud nepočítáme přístavby nevelkých hal. Nejzajímavější památkou na pobočný koncentrační tábor, na jeho vězně i jejich práci je bezesporu podzemní objekt - protiletecký kryt, který se podařilo po mnoha desítkách let otevřít na začátku dubna 2010. Po vykopání vedlejšího vchodu se otevřel pohled do prostor, kam od konce 40. let 20. století nikdo nevstoupil. Celý objekt tvoří dvě přístupové štoly s protitlakovým labyrintem a dlouhá příčná štola. Mimo několika metrů kolem obou vchodů a labyrintů jsou všechny podzemní prostory precizně vyzděny a zaklenuty. Kryt je plný původního vybavení včetně elektroinstalace a k celkovému dokončení chyběl sotva měsíc těžké práce vězňů. Z dnes zastřeleného vchodu ještě před třiceti lety trčely koleje a před vchodem byla točna důlní dráhy. Podle výkazu z roku 1949 bylo v objektu 120 metrů kolejí.

 Z výpovědi pamětníků vyplývá, že po válce byl objekt prozkoumán rudou armádou, která vynesla z krytu psací stroje a další kancelářské potřeby. Poté byl vchod zastřelen a ve výkazu polské armády z roku 1953 se uvádí jako "objekt neprozkoumaný". Podzemní továrny a jiné objekty v okolí obce Leśná byly spojeny s pobočkou koncentračního tábora Gross-Rosen. V obci Miloszow byl v březnu 1944 založen tábor AL Hartmannsdorf. Vězni z tábora byli nasazeni mimo jiné právě na stavbu tří podzemních děl - dvou podzemních továren a protileteckého krytu. Dále zde pracovali vězni koncentračního tábora z obce Mieroszów, kde se také razil podzemní objekt.

© webmaster 2009
Uživatel:
Heslo: