Jakýkoliv násilný zásah do standardního fungování lidské společnosti plodí určitou míru bezpráví, kterou je možné posuzovat z pohledu vítězů i poražených, obětí i nabyvatelů práv a majetku, z pohledu odplaty, pomsty, etnické příslušnosti, náboženství, ekonomiky, v podstatě čehokoliv. Ať již vybereme jakýkoliv pohled, málokdy se stane, že by rezonoval ve stejném duchu s pohledem jiným. Podobně i výhry a prohry Čechů a Němců v regionu Jizerské hory byly vnímány vždy zcela rozdílně. Už v roce 1918 musela Liberecko a Jablonecko obsadit československá armáda a zrušit projekt Deutschböhmen. V roce 1938 bylo naopak pohraničí odtrženo od Československa a odcházeli Češi. Po válce, od května 1945, odcházeli místní Němci. Po společně prožitých staletích se soužití Čechů a Němců dostalo na národnostní houpačku, která nemilosrdně v horní či dolní úvrati ničila konkrétní lidské životy. Onu historickou houpačku dokládá i název celé události. Česky "Odsun", německy "Vertreibung", tedy vyhnání.

Odsun německého obyvatelstva na Liberecku a Jablonecku probíhal mezi lety 1945 a 1952. Hlavním motorem a iniciací odsunu byla idea národního státu, která se oprašovala vždy po válečném konfliktu. Představitelé Československa hájili myšlenku národnostně homogenního státu již počátku války a předchozí uzavření Mnichovské dohody v roce 1938, v podstatě zrodilo záměr odsunu Němců z pohraničí. V roce 1942 získal Edvard Beneš souhlas britské vlády a v roce 1943 i od Spojených států a Sovětského svazu. Košický vládní program z 5. dubna 1945. V osvobozených Košicích vládou schválený dokument však byl podepsán již 29. března v Moskvě. Obsahoval mimo jiné i požadavky na znárodnění majetku některých Němců, Maďarů a především kolaborantů a na nucenou národní správu některých podniků. Odsun německého obyvatelstva zde byl také zmíněn, ale velmi obecně a téměř v rovině odplaty. Nálady obyvatel, ale i představitelů tehdejšího znovu rodícího se Československa rezonovaly v duchu vysídlení, vyhnání, odplaty. 12. května 1945 Beneš například pronesl v Brně projev, jehož část zněla: "A budeme dělat pořádek ve městě Brně s Němci a všemi ostatními. Můj program je, a já to netajím, že otázku německou musíme v republice vylikvidovat". Násilí a odplata byla, i třeba nepochopením, posvěcena vedením Československa. Den předtím podal Zdeněk Fierlinger jako předseda československé vlády návrh prohlášení k obyvatelstvu s výzvou k upuštění násilností na Němcích, ale proti se postavili další členové vlády, mimo jiné i ministr vnitra Nosek.

Fáze odsunu

Pokud první fází je divoký a druhou organizovaný, tak pomyslnou nultou etapou je útěk německého obyvatelstva směrem na západ před postupující východní frontou. Ještě před koncem druhé světové války byli nuceni odejít, ať již po vyhrožování, nebo pod tlakem událostí někteří obyvatelé a je opět jen otázkou míry empatie zda považovat některé útěky za vypočítavost, či za vyhnání. Ať už to bylo v různých případech jakkoliv, všeobecně dnes platí, že odsun německého obyvatelstva začal po skončení druhé světové války divokým odsunem. Divoký odsun se dnes dělí na tři etapy:

1. Improvizovaný odsun pod taktovkou revolučních gard a "ulice"

2. Hlavní část s armádní režií po 6. červnu 1945

3. Odsun po postupimské konferenci po 2. srpnu 1945.

Po divokém odsunu následovala fáze organizovaná s počátkem v lednu 1946, která kulminovala v tom samém roce v menší míře i v následujících letech. Jako poslední rok provozu odsunových středisek můžeme uvést rok 1952, kdy bylo zrušeno poslední zařízení v Liberci u Husovy ulice.

Tábory a střediska

Odsun probíhal přes shromažďovací tábory, které se nazývaly odsunová, sběrná či pracovní střediska. Slovo středisko, dle pokynů Ministerstva vnitra ze 17. prosince 1945, mělo nahradit slovo tábor z pragmatických důvodů: Příliš připomínalo hrůzy války - koncentrační, zajatecké a pracovní tábory.

1. Dosavadní označení "internační (pracovní nebo sběrný) tábor" budiž okamžitě na všech tiskopisech, razítkách a vývěsných či orientačních tabulích nahraženo označením "internační (pracovní nebo sběrné) středisko".

Další body se týkaly  předávání osob do vazby, zabývaly se nutností oddělení mužů a žen ve střediscích, přičemž připouštěly jen ve výjimečných případech ubytování rodin pohromadě.

V Československu vyrostlo více než 1000 sběrných,  skoro 850 pracovních a přes 200 internačních táborů určených pro odsun. Mnoho táborů bylo v počátcích pojmenováno různě a tak se objevily i názvy jako koncentrační, zajišťovací, tábor Němců, kárný apod.  V naprosté většině případů se jednalo o bývalé pracovní a zajatecké tábory, ale používaly se i bývalé koncentrační tábory. Od válečných dob se toho příliš nezměnilo. Baráky zůstaly stejné a kapacita byla podobná jako v nacistických táborech pro Ostarbeitery.

Sběrná střediska (tábory) byla v podstatě čekárnou na odsun. Lidé zde neměli zůstat déle než dva týdny a transport měl zahrnovat ideálně 1200 osob v jedné vlakové soupravě. Zda byla tato nařízení dodržována ve všech případech nevíme, ale z dostupných údajů z území současného Libereckého kraje vyplývá, že se nařízení většinou dodržovalo v roce 1946 a v dalších letech se čekací doby na odsun prodlužovaly.

Internačních středisek (tábory) bylo podstatně méně než sběrných a byly do nich umístěny osoby podezřelé z protistátní činnosti, kolaborantství a zrádcovství dle dekretu prezidenta republiky č. 16/1945. Fakticky se většinou jednalo o část jiného zařízení, ve kterém byly vyčleněny zajištěné prostory.

Pracovní střediska (tábory) byla určena pro osoby, na které se vztahoval retribuční dekret č. 75/1945 Sb. prezidenta Beneše o pracovní povinnosti osob zbavených československého občanství. V podstatě se jednalo o tábory nucené práce, neboť přidělené osoby neměly nárok na mzdu, ale pouze na administrativní náhradu. 

Svědectví z ulice

Mezi nejzajímavější doklady tehdejší doby a nálady mezi lidmi patří vyprávění libereckého fotografa Chudyckého, který sloužil u revoluční gardy a později u 44. pěšího pluku u libereckých pyrotechniků pod velením p. Hromádky.

"Bydlel jsem v Lidových sadech. To ještě stěhovali Němce do Německa. Ti co odjížděli, tak ti často namlátili těm co zůstali, tak byli vzteklí. Když se chodilo v noci domů, byla často tma. Já u sebe nosil devítku Parabelu. Tu sem měl nabitou. Jak se někde něco šustlo, tak jsem střílel. Ty první měsíce Divokej západ hadr! Ty Němci měli zlost! My se báli!"

(...)

"A viděl jsem jak Češi stěhovali Němce, Ježíši, to byla hrůza! 30 kilo ruksak, ráno je ve čtyři hodiny budili a stěhovali je. Nevím co to bylo za volovinu toho plukovníka stěhovat lidi tak brzo ráno. Všichni byli ospalí a tak je hnali na vlak. Vždycky ráno ve čtyři hodiny. Přijeli do Varnsdorfu a co jim zůstalo, to jim Rusové na nádraží sebrali. Ze začátku. Pak to Rumjancev zarazil.

(...)

Co jsme neukradli my (Češi), to ukradli Rusové. Dej Pánbůh aby u Němce našli hodinky. To by ho Rusové orabovali... Se vším se kšeftovalo. To byla hrůza. Ty lidi, ty Němci, děti brečeli, říkali jsme jim ať neberou majetek, ať berou jídlo. Jídlo potřebujou. A voni necky. K čemu necky, děti potřebujou jídlo! Já nevím jak to vypadalo v Čechách, ale řeknu Vám, jestli to dělali tak jako my s těma Němcema, tak jsme byli stejný prasata jako byli oni. (...) Lidi  si brali takový voloviny, stůl, nábytek, necky. To si pamatuju nejvíc. A ty Němci co mohli zůstat, antifašisti, stejně taky stěhovali. Tam vraždil jeden druhýho."

Dále popisuje 1945 květnový či červnový útok mladých Němců na liberecké dolní kasárna. "Němci, v civilu přepadli stráž u kasáren. 44. pěší pluk to byl.  Němci dostali vejprask. Mrtví byli a my pak začali nosit Paraboly a dva zásobníky "

(...)

"Potom jsem bydlel na ulici co jde z Malého náměstí. Dostali jsme povolení abysme nemuseli chodit k raportu. Jednou nějaký Němec, pyrotechnik, naložil auto takovejma starejma drekama a to auto vybuchlo. Tak že srovnal celou fabriku. Čokoládovnu nedaleko Liberce. (Pozn.: pravděpodobně Chotyně). 17 našich vojáků bylo mrtvejch a 7 Němců. Na to konto jsme udělali úklid munice a odpálili ji."