Jedním z klíčů a zároveň metodou poznání rozsahu nucené práce bylo zmapování rozsahu zbrojního průmyslu v regionu. Situace v průmyslu na Liberecku byla ovlivněna průmyslovou revolucí z první poloviny 19. století, kdy se severní Čechy staly oblastí s obrovskou koncentrací textilního průmyslu. Ten však musel být od počátku doprovázen strojírenským a slévárenským průmyslem nutným pro zajištění potřeb textilních podniků. Vývoj po celé 19. století nahrával zvyšující se textilní produkci, což se projevilo ještě před a během první světové války, což zapříčinily i armádní zakázky. Po první světové válce nastává útlum, který vrcholí krizí ve 30. letech 20. století, která zasáhla především textilnictví. Strojírenství a slévárenství, orientované dříve na výrobu strojů a pohonů pro textilky, se během 20. století emancipovalo a vzniklá základna byla následně využita nacistickým režimem v Německu. V roce 1938 se rozhodlo o přestavbě celé ekonomiky  nově vzniklé Říšské župy Sudety a do regionu začaly proudit velké investice do strojírenského a elektrotechnického průmyslu. Pro vedení nacistického Německa byla cenná kvalifikovaná pracovní síla, která se nacházela v Sudetské župě. Ve spojení s relativně vysokou nezaměstnaností to byla ideální kombinace pro expanzi německých firem do bývalého českého pohraničí. Další devízou bylo místní know-how v podobě slévačů a strojařů. Plánovací úřad zbrojního hospodářství označil textilní a sklářský průmysl za přítěž a naopak podporoval strojírenský, elektrotechnický a chemický průmysl. Překotná a extrémně rychlá industrializace měla za následek značné změny ve společnosti. Jestliže v roce 1938 bylo v župě Sudety více jak 300 000 nezaměstnaných, tak už v roce 1941, tedy za tři roky, chybělo v podnicích 122 000 pracovníků . Období druhé světové války můžeme dnes považovat za špičku jak objemu, tak i kvality průmyslové produkce. Období konce války také znamená instalaci tehdejší světové technologické špičky, včetně výzkumných ústavů . Mimo nově postavených zbrojních podniků a transformovaných regionálních závodů se od roku 1943 začínají na liberecko stěhovat podniky ze staré říše, z míst postižených spojeneckým bombardováním. V absolutních číslech v Říšské župě Sudety bylo nejvíce podniků přestěhováno ke květnu 1944 do Vládního obvodu Ústí, což bylo 288 podniků. Proti tomu se přestěhovalo jen 103 podniků do vládního obvodu Cheb a 120 do vládní obvodu Opava. Liberecko tehdy spadalo do vládního obvodu Ústí a z počtu 288 podniků připadlo na Liberecko, Jablonecko a Frýdlantsko:

Město Liberec 15 přemístěných pod. 36.527 m2 4.125 zam.   
Landrat Liberec 26 přemístěných pod. 35.289 m2 5.075 zam.
Landrat Frýdlant 18 přemístěných pod. 62.027 m2 3.610 zam.
Landrat Jablonec 22 přemístěných pod. 72.798 m2 4.889 zam.
 

Srovnání s průmyslovým městem Ústí nad Labem bylo: 16 podniků  a 1 tisíc osob pro Ústí nad Labem a okres  proti 41 podnikům a 9 tisícům pro Liberec s okresem, ale bez Frýdlantska .

V druhé polovině války se Liberecko, Jablonecko a oblast Jizerských hor stalo silně zindustrializovaným územím s ohromnou produkcí pro zbrojní průmysl. V každém mikroregionu pak fungovaly výrobní okruhy . Hrádecko lze označit jako oblast, kde působil Spreewerk a firma AEG. Spreewerk, umístěný v Leitenbergerově továrně působil na Hrádecku od počátku války a později expandoval do Chrastavy. AEG byl proti tomu podnik, který se přemístil zčásti na Hrádecko až v druhé polovině války. Frýdlantsko bylo od počátku války oblastí, kam se stěhovaly menší, nepříliš významné závody a dílenské provozy. I firma Börsig měla v Habarticích jen jeden z mnoha menších provozů s doplňkovou výrobou. Až v druhé polovině války ovládla  Frýdlantsko jediná firma - Junkers. Do Nového Města pod Smrkem se měl přestěhovat jeden z hlavních závodů z Dessau. Pro tento záměr se začaly připravovat i navazující doplňkové montovny a dílny. Projekt byl připravován od počátku války , ale pravděpodobně se nerealizoval z důvodu nemožnosti zajistit ubytování pro tisíce dělníků. V Liberci a těsném okolí byly důležité podniky Elektromechanik, Argus, Hentschel, Wesser, a Blaupunkt. První dva jmenované působily v Liberci od počátku války, další se objevovaly v Liberci postupně. Většina podniků byla zaměřena na produkci leteckých součástek, plánovaná byla i výroba celých letadel (Siebel), ale k realizaci nedošlo. Českodubsko bylo hraniční oblastí, kde působily firmy Getewent a Triton, ale byla to jen doplňková produkce. Na Jablonecku byl nejdůležitějším podnikem rychnovský Getewent s působností od Smržovky přes Rychnov a Jablonec nad Nisou až k Českému Dubu. Pracovníci a tábory byly rozmístěny, podobně jako u jiných podniků, v každém městečku i vesnici. Podobně velkou, ale jen několik měsíců dlouhou, působnost měl i podnik MiMo (Mitteldeutsche Motorenwerke), s hlavními závody ve Smržovce a Plavech. V Jablonci následoval podnik FAB (Feinapparatebau Zeiss Jena), v Tanvaldu TTW (Tannwalder Textilwerke), který neprodukoval, jak by se mohlo zdát z názvu jen textil, ale části raket a díly pancéřové techniky. Všechny tyto podniky Jablonecka pak spojuje vznik pobočného koncentračního tábora, pátý v regionu byl pro podnik Spreewerk v Bílém Kostele u Chrastavy. Zároveň se všechny podniky provozující koncentrační tábory pohybovaly ve stupni výroby SS, podnik Tannwalder Textilwerke dokonce DE12  s výrobou spalovacích komor raket A-4 (V2) . U podniku ve stupni výroby  DE je možné téměř automaticky předpokládat všechny základní typy nucené práce, tedy nasazení vězňů koncentračních táborů, zajateckých i pracovních pro dělníky z východu nebo civilní zaměstnance .

Liberecko a Jablonecko se stalo v letech 1943 - 1945 zbrojním centrem širší oblasti a tomu odpovídal i počet míst nucené práce. Zároveň se absolutní většina nucené práce v místních podmínkách odehrávala v továrnách a podnicích. Proti tomu v okolních oblastech Českolipska, ale i Horní Lužice a části Dolního Slezska v podhůří Jizerských hor, se značný počet nuceně nasazených pracovníků věnoval pracím v zemědělství, pro obecní úřady, říšské instituce a podobně. Příkladem může být město Česká Lípa, kde bylo 25 táborů z nichž pouze 11 bylo určeno přímo pro zbrojní podniky , kterých bylo v České Lípě pouhých pět . 

Koncentrační tábory okresu Liberec a Jablonec nad Nisou

Prvními tábory nacistické nucené práce s vazbou na systém koncentračních táborů byly romské tábory v Liberci, zřízené mezi lety 1939 až 1943 městem Liberec . Jeden z táborů byl označován v roce 1940 jako koncentrační , ale nejednalo se o zařízení podléhající organizaci SS. Romové byli nasazeni na stavební práce pro firmu J. W. Roth a v letech 1939 - 1940 budovali sídliště Králův Háj. Po roce 1941 byli postupně téměř všichni deportováni do koncentračních táborů Buchenwald, Osvětim, Ravensbrück.

Severozápadně od Liberce, jen několik kilometrů od hranic města vzniky v roce 1944 dva ženské pobočné koncentrační tábory FAL Kratzau I pro firmu Spreewerk  a FAL Kratzau II pro firmu Tannwalder Textilwerke. FAL Kratzau I se nacházel v bývalé Jägrově továrně stojící na katastru obce Bílý Kostel nad Nisou. Vznik tábora, která spadal pod kmenový koncentrační tábor, iniciovalo vedení chrastavského Spreewerku pravděpodobně v červnu 1944. 13. června 1944 byla Jägrova továrna zapsána do seznamu přemístěného průmyslu  s určením jako skladu padákové výstroje oddílu v Seifhennersdorfu u Varnsdorfu. Jen několik dnů poté, 17. června 1944 podává firma Spreewerk žádost o získání objektu bývalé továrny Jäger pro ubytování židovských pracovnic . 27. července 1944 je již v seznamu přemístěného průmyslu zapsána továrna jako místo "ubytování židovských pracovnic" pro firmu Spreewerk a 28. července 1944 schvaluje zábor továrny zbrojní inspekce IVB se sídlem v Liberci. Celý postup jasně ilustruje postup obsazení volných výrobních prostor a využití systému přemisťování podniků pro vznik pobočného koncentračního tábora pro firmu Spreewerk. . Práce židovských vězenkyň, kterých bylo v FAL Kratzau I koncem ledna 1945 kolem tisíce , obnášela výrobu puškových granátů Gewehrsprenggranat 30/1 a raket Orkan R4/M.

FAL Kratzau II vznikl v roce 1943 jako tábor pravděpodobně původně určený pro dělníky z východu  a teprve v roce 1944 byl využit jako pobočný koncentrační tábor. Vznik tábora pravděpodobně souvisí s muničním programem firmy Tannwalder Textilwerke (dále TTW), což byly běžné doplňkové projekty zbrojních podniků . Podnik TTW měl mateřský závod v Tanvaldu a přeložení části výroby do Chrastavy, dokonce do továrny Spreewerku souviselo pravděpodobně s vybavením závodu pro výrobu plnění munice. V táboře FAL Kratzau II bylo ubytováno 400 až 500 Židovek. Třicetičlenné komando, nikde neevidované a doložené jen svědecky, bylo ubytováno během roku 1945 v táboře "Popelnice " u Tanvaldského mateřského závodu . Vězenkyně v tanvaldském komandu pracovaly ve střižně skelné vaty ze které se tvarovala izolace do ponorek. V obou případech tak byly vězenkyně tábora nasazeny na nejnebezpečnější práci.

Na Jablonecku byly tři pobočné koncentrační tábory z nichž nejvýznamnějším byl AL Reichenau zřízený u továrny GETEWENT  v Rychnově u Jablonce nad Nisou . GETEWENT byl nejvýznamnější zbrojní podniku širšího regionu. Prudce rozvíjející se podnik přivedl na Jablonecko stovky civilních dělníků a odborníků z Německa, ale i například ze Švýcarska .  Při podniku se vyvinuly postupně během války různé druhy táborů nucené práce od prvního trestaneckého z roku 1941 , přes pracovní tábor pro dělnice z východu  a zajatecké komando. S firmou GETEWENT spolupracoval podnik Telefunken, který na Hradešíně v prosinci 1944 vybudoval vysílač s laboratoří za účelem "zkoušení pro válku důležitého přístroje programu Nordpol" . Vývoj a výroba se dále týkala magnetických naváděcích min Schwan, kalibrátoru radarů Würzburg-Riese Rehbock, automatických obráběcích strojů a elektronek . Koncentrační tábor AL Reichenau vznikl už v první čtvrtině roku 1944 jako pobočné zařízení kmenového KT Gross-Rosen a od počátku byl zcela provázán s výrobou  Ve výjimce ze stavebního zákazu ze 3. března 1944 pro "Tábor pro 250 vězňů koncentračního tábora"  se doslova udává: „Nasazení 250 KZ – vězňů pro běžící výrobu v našem podniku skupiny SS 4945, 4948, 4950 programů Jäger a Nordpol. Komandatura KT Gross-Rosen.“. Pro mnoho vězňů se  tak AL Reichenau stal v systému koncentračních táborů místem, které jim zachránilo život, neboť se tu kladl důraz na kvalifikovanou pracovní sílu . Nekvalifikovaná pracovní síla z tábora byla nasazena do Baukolonne na stavbu podzemního testovacího zařízení Nordpol  a pouze v případě nedostatku práce v továrně na opravy kolejového svršku. Celkem táborem prošlo kolem 1400 vězňů, standardní stav byl kolem 400 osob  . Tábor AL Reichenau je jediným v oblasti, kde v závěru války pravděpodobně klesal vliv podniku na dění v táboře. Asi 17. února 1945 se do Rychnova přestěhovala komandatura kmenového tábora Gross-Rosen. Ten byl před postupující frontou evakuován pod vedením SS-Sturmbannführera Johannese Hassebroeka. V dubnu 1945 již bylo v táboře 185 příslušníků SS, kteří byli vedeni jako ostraha . Přes zvláštní situaci v rychnovském táboře na sklonku války si podnik udržel výrobu až do 5. května 1945 i přes to, že od dubna 1945 evakuoval část strojního zařízení do rakouského Gmundenu .

Koncentrační tábor AL Gablonz vznikl u zbrojního podniku Feinapparatebau Jena (FAB)  v Jablonci nad Nisou Rýnovicích. Podnik byl stavěn od roku 1939 na zelené louce a od konce roku 1939 se počítalo s účastní nuceně nasazených dělníků, jak dokládají výkresy areálu z roku 1940 . Hlavním výrobním artiklem podniku byly periskopy pro ponorky, optické přístroje pro pozemní vojsko a později i systémy řízení palby. Mezi drobnou produkci později patřily optoelektrické přístroje pro letadla, ale i pušky pro Volksturm. Pobočka koncentračního tábora Gross-Rosen AL Gablonz byla umístěna do nedostavěné tovární budovy . 19. října 1944 zažádal podnik FAB o stavební povolení přestavby budovy C, kde se ve věci označení stavebního záměru píše: „Zřízení ubytování pro 500 vězňů koncentračního tábora a 30 strážných v podkroví budovy C. (...) Pro pracovní sílu 500 vězňů koncentračního tábora, které v příštích dnech očekáváme, neexistuje žádná jiná možnost ubytování. (...)“První transport, který dorazil do Rýnovic, čítal 500 vězňů a 33 mužů ostrahy SS a pravděpodobně dorazil do Jablonce 24. listopadu 1944 . Většina vězňů byla určena na práci v továrně, kde působili ve strojírenské výrobě jako zámečníci, soustružníci a brusiči. Ostatní nekvalifikovaní působili v Brandelkommando, kde budovali vlečku do podniku. Jednalo se tedy o kvalifikované dělníky a většina z nich byla za tímto účelem nejspíše speciálně vybrána. Vězni koncentračního tábora byli do výroby nasazeni mimo jiné i v oddíle nazvaném „Dreherei II“, kde bylo 30 automatických soustruhů a dva univerzální. Podobně jako v podniku Getewent, i zde vykonávali vězni vysoce kvalifikovanou práci a lze předpokládat, že vedení podniku se snažilo dlouhodobě udržet konkrétní vězně na jednotlivých pracovních pozicích. Jakou roli v systému zbrojní produkce podniku FAB hrála ženská část tábora, vzniklá v únoru 1945 není zcela jasné, ale je možné se domnívat že sem byly dislokovány z FAL Zillerthal-Erdmansdorf  pro potřeby podniku MiMo ve Smržovce.
 
Pobočný koncentrační tábor FAL Morchenstern ve Smržovce je v kontextu okresů Liberec a Jablonec nad Nisou zvláštním typem, neboť vznikl u přemístěného a krátce působícího podniku Mitteldeutsche Motorenwerke (MiMo) . MMW vznikl přímo pro potřeby Luftwaffe a věnoval se licenční výrobě motorů do letadel značky Junkers . V listopadu 1943 se projednával projekt přemístění podniku MMW do Smržovky, Priebschovy továrny zvané "Obnovená" čp. 453 a "Maco" čp. 837, a v Plavech do Brůnovy továrny čp. 88 a 100. Tato skupina obdržela název Iserwerke, úředně Iser GmbH. Povolení k přemístění vydal Dr. Bruhn a zbrojní inspekce IVa Dresden . Přesné záznamy o výrobě do konce války pro obě továrny chybí. V Plavech se udržela výroba do konce války, ale ze Smržovky se značná část výroby přesunula v roce 1945 do Nordhausenu v Durynsku. FAL Morchenstern existoval ve Smržovce od 19. února do 15. března 1945 a krátká doba místní existence je i  důvod velmi kusých informací. Jeho osazenstvo tvořily výlučně ženy deportované z pobočného tábora FAL Zillerthal-Erdmannsdorf . 19. února 1945 dorazilo 300 žen do tábora ve smržovské  továrně Johann Priebsch Erben AG, kde měl podnik MiMo instalovat výrobu. Vězeňkyně ve Smržovce pracovaly pouhé čtyři týdny. Jisté je pouze to, že se v dané době již ukazovalo, že plánovaná výroba není v místních podmínkách možná. Znovu se uvažovalo se proto o dalším přemístění podniku. 15. března 1945 byly ženy FAL Morchenstern evakuovány do nově založeného tábora Gross-Werther, pobočného tábora KT Mittelbau-Dora. Případ FAL Morchenstern dokládá i částečnou bezradnost přemisťování podniků v posledních měsících války a zároveň ukazuje snahu podniků o zajištění, respektive zachování v této době již nedostatkové pracovní síly.

Zajatecké tábory okresu Liberec a Jablonec nad Nisou

Není účelem příspěvku popsat všechny zajatecké tábory okresů Liberec a Jablonec, ale poukázat na vazby na zbrojní průmysl a zřizování zajateckých táborů u podniků a na rozdíly proti nasazení dělníků z východu. Zajatecké tábory provozovaly a vedly podniky, případně města a některá zařízení nesla i obecný název . Tyto tábory, byly plněny pracovními komandy z kmenových táborů Stalagů a Oflagů. Ze strany kmenového tábora -  Stalagu se tedy jedná o pracovní komanda, ale ze strany zaměstnavatele jde o tábor, samostatné podnikové či městské zařízení, ve kterém probíhá různá míra fluktuace zajatců , případně je zařízení kombinováno s ubytováním dělníků z východu. Liberecko a Jablonecko spadalo do oblasti Wehrkreis IV. Na západní straně byla téměř hraniční města Naumburg a Plauen, na východě to byl Liberec s Jabloncem nad Nisou. Oblast dělila řeka Labe téměř na polovinu a hlavním kmenovým zajateckým táborem byl Stalag IV-C Wistritz bei Eichwald , který poskytoval pracovní zajatecká komanda. Zároveň však v regionu byly i pracovní komanda Stalagu IV-B . Situace, kdy pracovní komando bylo zřízeno Stalagem IV-B, například v České Lípě,   byla výjimečná a pravděpodobně souvisela s následným převodem zajatců pod Stalag IV-C. Podobně je doloženo v roce 1940 pracovní komando Stalagu XIII-C v Liberci  - Pavlovicích.

Na Jablonecku bylo, vedle desítek dalších ,  pracovní komando u továrny Feinapparatebau Zeiss Jena (FAB) Stalagu IV-C R149 pro francouzské zajatce a Stalagu IV-B R153 pro ruské zajatce. Komando R153 však bylo od února 1942 převedeno do správy Stalagu IV-C . Proč se v dokumentech nadále uváděla příslušnost ke  Stalagu IV-B a to až do roku 1945, není jasné. Okolnosti příslušnosti pracovního komanda R153 zároveň ilustrují, že ani dochovaná dokumentace nemusí být určující pro přiřazení komanda ke Stalagu, respektive že existují dva odlišné pohledy. Pohled zaměstnavatele, v tomto případě zbrojního podniku FAB, který v tomto případě měsíce až léta  špatně uvádí příslušnost zajatců k určitému Stalagu a provozuje vlastní zajatecký tábor a pohled kmenového zajateckého tábora jako pronajímatele pracovní síly.

Názorný příklad spojení terénního a archivního výzkumu se týká zajatce číslo 144049 Stalagu IV-B s německy zaznamenaným jménem Matwej Babinin narozeným 28. 6. 2016 v Jasmalinu . Babinin zemřel 13. 9. 1942 v zajateckém pracovním komandu "R153 " v Rýnovicích na plicní tuberkulózu  jako v pořadí třicátý třetí zajatec komanda. Pod hlášením ze stejného dne je podepsán francouzský doktor ze Stalagu IV-C s číslem 31770. K archivním dokumentům se podařilo v roce 2015 objevit i přesné místo hromadného hrobu , který byl po válce exhumován. V jámě byla nalezena polovina zajatecké identifikační známky patřící M. Babinimu.

Ke Stalagu IV-B, do komanda R153 patřili i následující zajatci u nichž se dochovali karty zemřelých :
Babitschew Roman IV-B 143408, zemřel 14. března 1942, plicní tuberkulóza
Altumin Aleksander IV-B 144001, zemřel 1. června 1942, slabost srdečního svalu
Tschgrow Fedor IV-B 143307, zemřel 1. června 1942, srdeční slabost
Soheremet Fedor IV-B 117032, zemřelý 4. června. 1942, slabost srdečního svalu
Golubew Nikolaj IV-B 143929, zemřelý 11 června 1942, srdeční slabost
Bobelew Aleksander IV-B 146330, zemřelý 13. června 1942, srdeční slabost
Werschuschkin Peter IV-B 143903, zemřelý 15. června 1942 , srdeční slabost
Besubzew Wasilij IV-B 143120, zemřelý 26. června 1942, plicní tuberkulóza
Jaroschenko Andrej IV-B 143371, zemřelý 1. července 1942, srdeční slabost
Radoniow Pawel IV-B 143920, zemřelý 4. července 1942. srdeční slabost
Saweljew Sergej IV-B 143907, zemřelý 13. července 1942, plicní tuberkulóza
Sanotschkin Wasilj IV-B 152775, zemřelý 15. července 1942, srdeční slabost
Worobjew Sergej IV-B 143894, zemřelý 15. července 1942, srdeční slabost
Plechow Wasilij IV-B 153050, zemřelý 16. července 1942, srdeční slabost
Sanotschkin Wasilij IV-B 152775, zemřelý 15. července 1942, srdeční slabost
Worobjew Sergej IV-B 143894, zemřelý 15. července 1942, srdeční slabost
Plechow Wasilij IV-B 153050, zemřelý 16. července 1942, srdeční slabost
Sirenko Michail IV-B 183876, zemřelý 27. října 1942, plicní tuberkulóza
Pro další roky není jasné, zda se evidence jen nedochovala, nebo se nevedla. Další hlášení o úmrtí je až z 5. února 1945. O špatném vedení evidence svědčí i tříměsíční zpoždění hlášení.
Poplawskij Pawel IV-B 141479, zemřelý 30. října 1944,
Basius Makar IV-B 289274, zemřelý 5. ledna 1945

Zajatci komanda R153 bez uvedení příslušnosti ke kmenovému táboru, kteří zemřeli mezi březnem a koncem května 1942:
Tschernikow Semen č. 143937, zemřel 5. dubna 1942, zástava srdce
Ogriumov Gruade č. 143961, zemřel 11. dubna 1942, srdeční slabost
Schmuljaew Alexander č. 143364, zemřel 17. dubna 1942, plicní tuberkulóza
Silsew Pawel č. 146839, zemřel 17. dubna 1942, srdeční slabost
Putschkin Nikolaj č. 143591, zemřel 28. dubna 1942, srdeční slabost a celková zchátralost
Denisow Feder č. 144199, zemřel 29. dubna 1942, plicní tuberkulóza
Saubunov Chasan č. 143966, zemřel 2. května 1942, srdeční slabost
Schurankov Josef č. 143896, zemřel 5. května 1942, srdeční slabost
Wanin Semion č. 150779, zemřel 5. května 1942, srdeční slabost
Babylew Iwan č. 134050, zemřel 8. května 1942, srdeční slabost
Poborechez Wasilij č. 143594, zemřel 12. května 1942, plicní tuberkulóza
Woronin Dimitrij č. 143 213, zemřel 13. května 1942, plicní tuberkulóza
Stepantschikow Ewgenij č. 143325, zemřel 14. května 1942, plicní tuberkulóza
Pentschuk Peter č. 144244, zemřel 14. května 1945, střevní tuberkulóza
Schelkonow Iwan č. 144821, zemřel 20. května 1942, srdeční slabost
Kompaniec Semien č. 135149, zemřel 21. května 1942, srdeční slabost
Schibajaew Pawel č. 143919, zemřel 26. května 1942, srdeční slabost
Truchnin Grigorij č. 143535, zemřel 27. května 1942, plicní tuberkulóza

Z výše uvedeného seznamu, který zahrnuje většinově časové období mezi dubnem a červencem roku 1942 zemřelo 35 zajatců. Mezi nejčastější příčiny úmrtí patří velmi obecná srdeční slabost a plicní tuberkulóza. Rozložení úmrtí na časové ose je téměř pravidelné vyjma 15. července 1942 kdy zemřelo 5 zajatců. Vysvětlení tak velké úmrtnosti v pouhých čtyřech měsících je spekulativní, ale může iniciovat hledání podobných příkladů. Zajatci se nejspíše nacházeli obecně ve velmi bídném stavu. Je zřejmé, že infekční nemoci byly do komanda zavlečeny již v době pobytu ve Stalagu IV-B nebo v jiném zařízení, protože první případy tuberkulózy se objevily v komandu R153 již v dubnu 1942. Dále je možné uvažovat o těžkých podmínkách při pracovním nasazení a přísnému režimu v táboře. Zajatci v první fázi války byli nasazováni především do lomů, na stavbu cest a podzemních objektů a podobně. Otázkou zůstává úmrtnost po červenci 1942. Pro říjen 1942 jsou popsány dvě úmrtí a další pak až pro rok 1945. V knize Rýnovického hřbitova  jsou vedle zajatců uvedeni i dělníci z východu, kterých během roku 1942 zemřelo sedm. Pro roky 1943 a 1944 nejsou v knize uvedena žádná úmrtí zajatců mimo Marka Chalmelji  s č 183592, který zemřel 7. ledna 1943 na plicní tubrkulózu. U něj je uveden "Lager 166 ", tedy nám zatím neznámé zajatecké komando R166.  Pro zbytek roku i rok 1944 už není uvedeno žádné úmrtí ať již civilního dělníka z východu, nebo zajatce. Nepoměr je možné vysvětlit buď skokovým zlepšením podmínek v táboře, nebo evidencí mrtvých mimo nám známé úřední struktury, což je pravděpodobnější. Od ledna do května 1945 je uvedeno opět z továrny FAB více jak 15 případů úmrtí, většinou na břišní tyfus . V roce 1946 proběhla exhumace hrobů táborového hřbitova a podle dobových svědectví byly vyzdviženy ostatky asi dvou set osob .  Celkový počet mrtvých ze všech typů táborů u továrny FAB činí podle starších zdrojů 594 osob .

Zajatecká komanda u rýnovické továrny FAB jsou dokladem, jak obtížné je rekonstruovat dění v zajateckých táborech i přes, proti jiným lokalitám, značné množství dochovaného materiálu. Není zde vyřešena ani otázka pracovního nasazení ve zbrojním průmyslu. Svědecky  jsou doloženy pokusy nasadit do výroby s postupující válkou i zajatce, kteří zprvu pracovali hlavně na stavbách. Zvláště mezi zajatci nasazenými do tovární výroby lze uvažovat o tlaku vedení podniku na schopnosti jednotlivých zajatých osob. Tento stav lze však přičíst až druhé polovině války, spíše jejímu závěru.

Obecně platí, že zajatci byli zapojování v regionu do zbrojní výroby výrazněji až v druhé polovině války a to v souvislosti s přemísťováním průmyslu. V letech 1939 až 1942 pracovali zajatci hlavně na stavbách, pro lesní závody, pro města, nebo v lomech .

Tábory pro dělníky z východu

Ostarbeiters, dělníci z východu, jsou nejobjemnější vrstvou nacistické nucené práce na Liberecku a Jablonecku. Jsou jen jednou z etnických skupin umístěnou na práci v táborech. Mezi další skupiny patřili totálně nasazení Češi, kteří byli umísťování hlavně v menších městech u strojírenských podniků , Francouzi, Poláci, ale i Lucemburčané a další.

K okresu Liberec, respektive k jeho části vymezenou Landratem Liberec, se dochoval soupis podniků s cizineckými tábory . Soupis je proveden vzhledem k ostatním písemnostem pravděpodobně k prosinci roku 1944 a dává základní přehled o počtu táborů. Zároveň však i v tak podrobném soupisu nebyly všechny existující tábory uvedeny . Na nevelkém území, zahrnující dnešní Liberecko, Chrastavsko a Hrádecko bylo v provozu 95 pracovních táborů a 9 jich již bylo zlikvidovaných. Z největší části byla tato zařízení určená pro dělníky z východu. V těchto táborech bylo nasazeno 7486 osob. Největším zaměstnavatelem a zároveň provozovatelem byl hrádecký Spreewerk s šesti tábory a 1839 osobami. Chrastavský Spreewerk měl jediný tábor s 1034 osobami. Jak v Hrádku nad Nisou, tak v Chrastavě vznikly baráková města (Barackenstadt), tedy tábory postavené na zelené louce s více jak 1000 obyvateli. Menší zařízení se nazývala jako vesnice (Ausländerdorf, Barackendorf) .

V Liberci patřil největší počet táborů firmě Johann Liebieg u. Co.  V šesti táborech bylo umístěno 284 osob. V únoru 1944 se do Liebiegovy textilní továrny na Jablonecké ulici začal stěhovat zbrojní podnik Blaupunkt  z Berlína a postupně převzal značnou část zajatců, Poláků a dělníků z východu pracujících původně pro podnik Liebieg. Vzhledem k útlumu textilní výroby byl postupný přesun pracovních sil od výroby textilu k výrobě zapalovačů pum a granátů logickým krokem.

Ještě větší tábor měl magistrát města Liberec v bývalé továrně Franze Liebiega ve Vesci, kde bylo umístěno 326 osob. Tito dělníci byli pronajímáni po celou dobu války především na různé stavební práce. Proti tomu v podnikových táborech většinou vykonávali dělníci jeden typ práce, což platilo především pro strojírenské obory.

Národnostní složení bylo u každého většího tábora velmi pestré. V táboře zbrojní firmy Elektromechanik  ve Stráži nad Nisou bylo v únoru 1944 155 dělnic z východu, 19 Francouzek, 33 Čechů, 185 Francouzů a 60 čekajících Francouzů a Čechů, kteří do této doby nebyli umístěni v táboře. Zda bylo trpěno 60 nasazeným ubytování v soukromí není jasní, ale podobný případ je popsán v české Lípě. V květnu 1944 tři dělníci z východu se ubytovali na vlastní pěst v budově starého židovského hřbitova. Po zjištění, že zde bydlí byli přesídleni zpět do nějakého tábora . 
 
Pro Jablonecko je známá národnostní skladba pracovníků podniku FAB v Rýnovicích z raného období války do začátku roku 1943 . V podniku pracovalo 60 Francouzů, 159, Ukrajinců, 23 Chorvatů, 2 Řekové, 1 Polák, 3 Rumuni, 16 Belgičanů, 2 Slováci, 2 Turci, 3 Holanďané, Lucemburčan, Švýcar, Bulhar, Španěl, 6 Italů a Argentinec. Takto bohatá skladba zbrojního podniku svědčí o nové, nezaběhnuté produkci. Podobně rychnovský zbrojní podnik Getewent se snažil nabírat do továrny švýcarské civilní zaměstnance. Naopak podniky, u kterých nebyly skokově zaváděny nové technologie měly osazenstvo národnostně mnohem homogennější .       

Závěr
Systém zbrojního průmyslu, postupně integrovaný do Říšské župy Sudety ať již stavbou nových podniků či transformací celé ekonomiky, byl od počátku vybaven mechanismy pro využívání nucené a otrocké práce. Tyto mechanismy se postupně měnily s vývojem válečné situace a s úbytkem kvalifikované pracovní síly. Velmi zjednodušeně by bylo možné pojmenovat vývoj heslem"Od lopaty k soustruhu". Kvalifikovaní zajatci, dělníci z východu, ale i vězni koncentračních táborů se v závěru války stávali cennou komoditou a jejich využívání pro těžké práce zůstávalo doménou stavebních firem a podniků jako byly Říšské dráhy. Zároveň, jak se zvyšovala poptávka po kvalifikované pracovní síle, se začaly rozevírat nůžky mezi jednotlivými tábory v rámci jednoho druhu, nebo dokonce v rámci jednoho tábora. Dělení na zaučenou a nezaučenou pracovní sílu není nikde popsáno, ale předpokládáme ho jako logický krok zbrojních podniků s cílem udržení válečné produkce.







 
© webmaster 2009